Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

42.

O týden později...

*Steve*

"Hlášení o misi, Kapitáne," ozvalo se mi hlavě teď, před deseti minutama, hodinou a dalšími dny. Byl jsem zničený z toho, že jsem zklamal a nesplnil misi. Ale i tak moje mysl byla v rozporu, když jsem si vzpomněl na tu dívku. Z fotky a potom ve skutečnosti. Nikdy se mi tohle nedělo!

Cítil jsem, jak mě k ní něco pojí. Ale proč, když jsem ji neznal. Nepamatoval jsem si z minulosti nic, pouze plnil příkazy jako poslušný voják. Takhle jsem to znal. Neměl jsem rodinu, přátele. Nikoho, ale při misi se mi postavil do cesty ještě někdo.

Byl mi povědomí. Ten s tou kovovou rukou. Styl boje byl z Hydry, takže v ní musel být. Na paži měl červenou sovětskou hvězdu. To nemohla být náhoda! Nikdo mi nic neřekl. Možná měli důvod, ale jaký...

Ležel jsem zrovna na svojí posteli a přemýšlel nad nesmrtelností chrousta. To fakt ne. Zaráželo mě, proč se všechno dělo. Proč mě zničehonic Skull poslal zabít někoho, koho mohl zabít někdo lepší. Nechápal jsem to. Nakonec jsem se zvedl z postele a chtěl si něco zjistit. Záznamy, složky. Něco tu být musí. Něco mi musí říct, proč se mi tohle děje. Nikdy jsem se takhle necítil. Potřeboval jsem zjistit, kdo jsem a co tu dělám, když mě Skullova vnučka nazvala Kapitánem Amerikou.

Opustil jsem v tichosti svůj pokoj a rozhlédl se na chodbě, zda někdo nešel. Nechtěl jsem problémy a bylo taky něco kolem dvou ráno. Prostě jsem nemohl spát. Raději jsem si vzal s sebou i štít a po špičkách vyšel směrem k místnosti se záznamy. Záviselo mi na tom všechno. Zanedlouho jsem našel určité dveře a zkusil, jestli je otevřeno. Nepoštěstilo se mi...

Nakonec jsem se unáhlil k jediné věci. Rozhlédl jsem se, zda jsem byl sám, sundal si ze zad štít a z jeho pomocí urazil zámek. Dveře sami povolily a já do nich mohl jen lehce strčit, aby se otevřely.

„Právě porušuješ pravidla Hydry. Gratuluju ti," zašeptal jsem si pro sebe do tmy, když jsem vešel dovnitř a dveře za sebou pro jistotu zavřel. Nasahal jsem kdesi u zdi spínač a rozsvítil proměnlivým světlem v místnosti.

Samé poličky, skříňky, bedny a další věci. Jedna tiskárna a dva počítače. Mě zajímaly ty poličky. Jsou v nich totiž složky a další věci, co jsem potřeboval. Pár kroky jsem překonal vzdálenost mezi mnou a cílem a začal hledat. Vzal jsem to podle abecedy, takže jsem začal písmenem A. To, co jsem hledal jsem našel až u písmene K někde uprostřed.

Jak řekla Freya, Kapitán Amerika. Vytáhl jsem složku a sfoukl z ní prach, co na ní dlouho usedal a vydechl. Na přední straně byl muž v modré uniformě a kolem pasu měl červenobílé pruhy. Měl podobnou uniformu, co já, ale v barvách Americké vlajky. Měl i štít...ale uprostřed byla hvězda. Co to mělo sakra být!

„Někdo tam je! Slyšel jsem, jak tu praskl zámek," křikl někdo zvenku a já zpanikařil. To jsem si fakt pomohl...teď mě tu chytí a ještě mě budou považovat za zrádce. Už takhle to mám z mýho pohledu nahnutý a nehodlám si to podělat ještě víc. Bylo poblíž několik skřínek. Napadlo mě, že bych se do nich mohl schovat. Co si to nalhávám! Můžou mě najít kdekoliv.

Okamžitě vyběhnu i se složkou v rukou ke staré zrezivělé skřínce. Otevřel jsem ji, vlezl dovnitř a zavřel se v ní. Naštěstí v ní bylo pár škvír, takže jsem viděl dění venku. To byla aspoň ta výhoda. Rozrazily se dveře do místnosti a vešli dva agenti. V pyžamech...měl jsem co dělat, abych se nesmál.

Pyžama, pistole a dva mladý agenti ve výcviku. Hodně snadná konkurence, kdybych chtěl utéct, ale nebudu riskovat. Vzbudil bych pozornost a to by mi zrovna nic nepřineslo. Možná tak hodně dlouhý výslech.