Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

36.

*Steve*

Nebudeš sám...nebudeš sám...nebudeš...nebudeš.

Zaslechl jsem v dáli hlasy, které se postupně vytrácely až zmizely úplně. Byl to ženský hlas. Byl mi povědomý, ale nemohl jsem ho nikam zařadit. Octl jsem se ve tmě. Neproniknutelné tmě, ze které nebylo úniku. Naposledy jsem si jen pamatoval, jak se rozrazily dveře od mého pokoje v Avengers Tower a hned na to mě někdo silně udeřil do hlavy.

Když se ten hlas ozval ještě několikrát, už jsem si byl jistý. Byla to Peggy. Ohlédl jsem se a zahlédl ji. Stála nehybně na místě. Taková, jak jsem si ji pamatoval před pádem do ledových vod. Pocítil jsem v sobě jiskřičku naděje a vyběhl za ní. Už jsem byl zase postavou Kapitána, takže jsem si s tím nelámal hlavu.

S pocitem štěstí jsem za ní doběhl, jenže to štěstí ze mě opadlo ve chvíli, kdy jsem uviděl na její tváři slzy. Tiše plakala, zatím co opakovala dokola to samé, jako pokažený gramofon. Zarazilo mě to a pak mi došlo, že tu něco nehrálo. Nikde nikdo. Jen já a moje bývalá láska z války. Ale proč Peggy? Proč jsem neviděl Cadence?!

**

„Přestaňte do něj pouštět tu elektřinu. Vzbudí se sám!" křikl někdo. Taky mi velmi povědomí. Už jsem to cítil. Ostrou bolest, která mi prošla celým tělem. S bolestným výkřikem jsem se okamžitě posadil a něco prasklo na mých rukou. Otevřel jsem oči a uviděl prasklá pouta, ale taky aspoň deset vojáků v černých uniformách, jak se na mě sesypali a drželi mě na místě.

Snažil jsem se bránit. Zároveň jsem nechápal, že jsem už nebyl malý, ale to mi bylo momentálně fuk. Chtěl jsem pryč. Vrátit se domů. Vojáci byli bezpochybně od Hydry. Černé uniformy, na ramenou červené znaky chobotnice s lebkou a na hlavách masky. Tak, jako posledně na základně Terrortoxu, co jsme vyřídili naposledy s Cadence, Samem a Natashou.

Když mi došly síly, uvědomil jsem si, že jsem byl jen v kalhotách, na nějakým stole a důkladně připoutaný. Později jsem ucítil, jak mi někdo na rukou přidělal další pouta, které se mi zařezávaly pevně a hluboko do masa na rukou. Sykl jsem bolestí, ale slzy jsem udržel stranou.

„Kapitáne Rogersi, jaké potěšení se s Vámi vidět po takové době," řekl někdo pomalým a zřetelným tónem. Vzhlédl jsem k majiteli hlasu a zatajil se mi dech. Stál přede mnou. Samotný můj největší nepřítel z druhé světové války. Red Skull...

„Je to už sedmdesát let, že? Dost dlouhá doba na to, dospět," prohlásil Skull s klidným přístupem. V očích mi žhnula nenávist. Vůči němu a celé Hydře, kterou vedl. Ale zároveň byl pradědečkem Cadence. Bylo mi z toho zle. Ale co tu dělal, když jsem ho viděl zmizet?

„Jak je to možné," vydechl jsem přes utrpěnou bolest, která stále trvala. „Viděl jsem...," dál jsem se nedostal, protože mi tělem projela další ostrá bolest, která mě donutila pevně stisknout zuby k sobě, abych nekřičel. Vybavovalo se mi, co se stalo v Avengers Tower. Budova začala hořet, F.R.I.D.A.Y. vyhlašovala poplach. A já se nedokázal dostat z pokoje.

„Viděl jste mě zmizet?" zasmál se pohrdavě Red Skull a já svěsil poraženě hlavu k zemi, zatímco mě drželo ze všech stran několik vojáků pro případ, kdybych chtěl utéct. Nebylo by to poprvé. V SHIELDu se mi to už povedlo hned po probuzení do dnešní doby.

„Věřte mi, že jste viděl málo. To...co jsem viděl já. Obrovskou moc, vládu na všemi. Něco, co by si každý nedokázal představit. Byl to právě Tesseract, ale ten mě poslal pryč. Někam, odkud nebylo úniku. Z nekonečné prázdnoty, temnoty, ale nic se mi nestalo. Až teď, kdy se několik lidí spojilo a dokázalo mě vrátit nazpět. Ale jak je to s Vámi, hmm? Chtěl jste zachránit domov a lidi v něm. Proto jste si zahrál na hrdinu a obrátil letadlo se všema zbraněma do vody. Zachránil jste tím všechny, ale sebe ne. Na Vás přišla řada až po skoro sedmdesáti letech, kdy náhodou narazili na trosky letadla. Byl jste všem akorát pro smích," kladl na posledním slovu hodně.