Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

26.

Mezitím...

*Steve*

„Pane Starku, žádám Vás, abyste se okamžitě uklidnil, jinak budu nucen přikázat, aby Vás odtud moji agenti odvedli!" okřikl Tonyho konečně přicházející Nick. Zatímco já se snažil zatím těsně předtím uvědomit, co se stalo a proč se takhle Cadence zachovala, Tony na mě vyběhl. Naštěstí se odhodlalo několik agentů Starka chytit a držet ho ode mě v bezpečné vzdálenosti. 

Přísahal bych, že jsem vážně nic neudělal. Taky jsem nepochopil, proč Cade mluvila o něčem, že bych měl s Sharon čekat dítě, ale pak mi to došlo...asi ji našla a řekla jí lež, které Cadence uvěřila. Celé to zřejmě viděl i Tony a usmyslel si, že jsem jí něco provedl, ale já vážně nevěděl, o co šlo a chtěl jsem si to s danou osobou vyřídit už jednou provždy. 

Aby se nemíchala do mého vztahu, života a nelhala mým přátelům. Pochopil jsem, že tohle byla pomsta. Otočit proti mně vlastní přítelkyni, pro kterou bych udělal cokoliv a teď mě nenáviděla kvůli pitomé lži, co jí Sharon řekla pro vlastní uspokojení. Nikdy bych to asi neřekl, ale nenáviděl jsem jí za to. Nejen že proti mně poštvala Cade, ale rovnou i Tonyho.

Možná to v plánu měla, možná ne, ale vyšlo jí to. Přímo dokonale a já jen žasl. Chtěl jsem s Cadence mluvit a vysvětlit jí to, jenže ona někam odešlo a chtěla být určitě sama. Rozhodl jsem se neriskovat a až jí potkám, promluvím si s ní z očí do očí, ale teď jsem si to chtěl vyříkat s Carterovou a ukončit to. 

„Kapitáne Rogersi, můžete mi vysvětlit, co se tady stalo?!" tentokrát už Fury mluvil se mnou, když se konečně Stark uklidnil a propaloval mě pohledem, po kterým mi naskákala husí kůže pod uniformou. Hlas ředitele mě přivedl zpět do reality a nevědomým pohledem jsem se po něj ohlédl.

„Nevím, ale zjistím to," probral jsem se a při mém rozhodnutí Nick souhlasně přikývl. Aniž bych se ohlédl zpětně po Tonym, který určitě vymýšlel stovky způsobů, jak mě zabít. Hodlal jsem to celé vysvětlit nejen jemu, ale i jeho dceři, jenže teď nebyla ta pravá chvíle. 

Rychlým krokem, tak jako předtím Cadence, jsem se vydal pryč hledat agentku Carterovou. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, zda by se nacházela v hlavním centru základny, ale našel jsem ji tam. Ve vchodu do části jsem se opřel ramenem o futra klenby a vyhlížel ji, jak se spokojeně smála s ostatníma agentkama opodál a o něčem spolu klábosily. Ani jsem nemusel hádat, že jim řekla o svém vydařeném plánu.

Když to takhle trvalo ještě chvíli a rozesmála ostatní agentky, už jsem to nevydržel a šel za ní. Chtěl jsem to ukončit. Svoje i trápení mojí milované, které jsem zkrátka dal přednost, protože jsem k ní cítil daleko víc, než k Sharon. Lišily se od sebe a já to poznal. Cadence nebyla pomstychtivá potvora. Což u blondýny jsem nepochyboval.

„Agentko Carterová," oslovil jsem jí pracovně, když jsem se od nich nacházel několik metrů a agentky, včetně ní, se přestaly smát. Místo toho na mě pohlédly s úsměvy a Sharon měla ten největší. Nenechal jsem se tím nijak vyvést a zachoval svůj prostý postoj vůdce. Nakonec, byli jsme na pracovišti a to jsme taky museli dodržovat.

„Kapitáne Rogersi," oslovila mě podle očekávání a já na ní kývl náznakem hlavy, zda by nemohla jít se mnou. Ta na to zareagovala stejně a otočila se zpětně na kamarádky. Ty pochopily a já už odcházel mimo centrálu, abychom si našli soukromí, kde to vyřešíme. Měl jsem dost toho, jak se mi každý navážel do života. Každý mi ho akorát řídil a já o to nestál.

Oba jsme si posléze zalezli do pokoje pro hosty a jakmile jsme za sebou zavřeli dveře, už se na mě Sharon lepila. Bylo mi to nepříjemné. Byla za mými zády a dělala mi v místě krčních obratel masáž z každé strany. Místo toho, abych něco řekl, prudce jsem se na ní otočil a chytil ji pevně za obě zápěstí, se kterými vzápětí začala křečovitě cloumat.