Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

45.

*Cadence*

Iron Man s Kapitánem se vzájemně srazili a spadli do nějaké části, odkud se dalo utéct maximálně tak do sněhové bouře. Byly tam kamenné sloupy na všech stranách vedle sebe a občas sem unikla nějaká ta sněhová vločka.

Já byla s Buckym pozadu. Zastavili jsme se těsně na místě, kde oba škobrtli a sledovali je, jak se první nemotorně postavil Steve. Než stihl jakkoliv zareagovat, postavil se Tony a vystřelil po něm, čímž ho odhodil o pár metrů dozadu. Nezmohla jsem se ani na vykřiknutí. Všechno se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. I ve chvíli, kdy se konečně Rogers vzpamatoval, doběhl si pro štít a konečně ho i tak používal.

To už vyběhl do akce i Bucky, který se hned pokusil mu štít sebrat. Vlastně jeho účinnou zbraň a imunitu v boji. Jenže Steve se nedal a okamžitě ho po náběhu ostře udeřil do břicha, čímž na chvíli Barnes odpadl, aby nabral ztracený dech.

Nemohla jsem nic. Pouze jsem si sundala hlavovou část a šla blíž, když jsem je zničeně pozorovala, jak mezi sebou bojovali. Jeden někoho udeřil a druhý mu to vrátil. Ani už nerozlišovali, do byl kdo. Byli z toho zmateni. Steve pokračoval i ve chvíli, kdy dostal ostrou střelu z tátova reaktoru do boku a začal krvácet. Šel proti němu, pěstí ho tak nějak sundal, ale Bucky vojákovi vyskočil na záda a přitiskl ho stěnu. Dával možnost Iron Manovi.

„Trochu se prospíme," pronesl Tony, když jeho pěst byla poháněna vztekem směrem k Rogersově hlavě, zatímco ho Bucky pevně držel. Jenže Steve se mu vytrhl alespoň jednou rukou a pěst zadržel těsně před svým čelem. Pár centimetrů. Bucky i Stark se zarazili, zatímco Kapitán oddechoval.

Pak od sebe Iron Mana odrazil, vrazil Buckymu za sebou, sebral štít a vyběhl na kolísajícího Iron Mana. Měla jsem dost. Sice jsem k němu pořád hodně cítila, ale nemohla jsem ho nechat, aby zabil ty dva. Případně oni jeho. Zase jsem si nandala hlavovou část a postavila se před Iron Mana. Ani to Stevovi nedovolilo zastavit.

Chtěl vyrazit štítem, tak jsem ho tedy mechanickým oblekem zachytila ještě s větší grácií a zabrzdila o metr dozadu. Zatímco mě Cap tlačil na Iron Mana, já ho tlačila zpět. To se mi i povedlo o pár centimetrů, ale oblek tím ztrácel energii. Hodně energie. Zbývalo mi nějakých 17% což mi už ukazovala i F.R.I.D.A.Y., ale já se snažila to ignorovat.

Spustili se mi slzy z očí. Při pohledu do toho jeho prázdnýho pohledu a červených očí. Nebyl sám sebou. Viděla jsem to, ale teď to bylo ještě víc. Zdál se být ovládaný. Jakoby neměl ani svobodnou vůli.

„Steve, musíš s tím přestat...prosím!" slzy tekly ještě víc, ale cítila jsem, jak slábl. Bylo to tím zraněním. Unikala mu postupně krev a bála jsem se, že tu vykrvácí, nemohla jsem to dovolit. Když nezareagoval ani na moje slova, rozhodla jsem se napodobit ty dva. Uvést ho do bezvědomí, i kdyby mě to mělo stát cokoliv.

Použila jsem štít ve svůj prospěch, vrazila mu ho do místa žaludku. Dostala jsem tak chvíli čas a podkopla mu rovnou nohy. Vím že je to zákeřný, ale vyrůstala jsem v Hydře. On ne. On neví, čím jsem si procházela a taky to tak zůstane. Je mi fuk, že má vymazanou paměť, ale z něčí kontroly ho dostanu!

Postavila jsem se nad něj, sundala si hlavovou část a pozorovala ho chvíli, když stál na čtyřech a snažil se vzpamatovat. Těžce popadal dech a měl skloněnou hlavou k zemi. Po chvíli se chytl už i za zranění na boku a bolestně sykl. To pořád ale neznamenalo, že by se začal probírat. Nebo ano? Jak jsem to měla poznat, když jeho oči byly předtím červené. Nijak jsem se nepohnula, pouze vyčkávala, než se pokusil jakkoliv pohnout a podíval se nad sebe. 

Jeho zrak skončil na mně. Výrazně natržený ret a nějaké ty šrámy po obličeji. Nic vážného. Jen jsem se chvíli na něj dívala a když jsem ho to chtěla skončit, uvědomila jsem si, že v jeho očích se občas ukázala namodralá barva, která se snažila odtlačit tu červenou, jenže stále víc přesahovala ta červená.