Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

11.

*Johnny*

Jestli tohle přežiju, tak to bude hodně zajímavý. Zaprvé mě hledal SHIELD, zadruhé mám u sebe v bytě dceru Tony Starka, kterou nehodlám za každou cenu vystát a zatřetí to celé vypadalo jako únos, i když tu byla kvůli mojí vůli. Prakticky byla můj nepřítel už jen proto, že jsem si o ní zjistil skoro všechny informace. 

Její matka od Hydry, před nějakou dobou tam pobývala taky a zabíjela lidi. Zřejmě se snažila žít normální život, ale to jí tak nějak nevyšlo. Skončilo místo toho tady, protože se zapletla někam, kde neměla v tu chvíli vůbec být. To já s Peterem jsme měli dopadnout Dooma, ne ona nebo Avengers.

Jak z toho vyšla? Naštěstí nebyla popálená, jelikož jí chránila vnitřní technologie, ale nemohla chodit. To bylo asi na tom to nejhorší, protože jsem jí nemohl pustit domů v takovým stavu. Nechtěl jsem, aby se zjistilo, že byla zrovna se mnou a Parkerem, o kterým ani SHIELD neví. Prostě se po rozpadu Fantastické čtyřky ukrývám, občas někde pomůžu a to je tak všechno.

Ale aby mi na krku zůstala ona? To jsem fakt nechtěl.

Byl večer. Já se po svým bytě snažil pohybovat co nejmíň, abych jí nemusel mít na očích, i když mě to žralo. Bydlel jsem tu já, ne ona. Vlastně bych jí okamžitě vyhodil, kdybych mohl, ale neudělal jsem to. Zbyla mi ještě špetka hrdosti, která mi to nedovolila.

Nakonec jsem to nějak překousl a šel se podívat, zda už spala. Bylo už něco kolem jedenácté a její přítomnost mi nedala spát. Ano jsem egoista, ale i ten se občas někdy stará. Mám sestru. Ta je provdaná za vědce a jeho kámoš mě málem ukamenoval. Stará dobrá Fantastická čtyřka. Vlastně mi všichni tři chyběli.

Vylezl jsem potichu ze svojí ložnice a nakoukl opatrně do obýváku. Ulevilo se mi, když jsem jí viděl tiše pochrupkávat. Vlastně to nevypadalo všechno tak zle, jak jsem si původně myslel. Začal se ve mně prát souboj mezi tím co mám a co nemám udělat. Přišlo mi prostě nesprávný jí nechat spát na gauči, kde by normálně spal každý chlap, aby žena mohla zůstat v posteli.

Protočil jsem nad celou situací očima a zároveň si povzdechl nad svojí naivitou. Fakt jsem se už choval jako Rogers...Prostě jsem se vydal k ní a zkontroloval, zda opravdu spala a potom z ní opatrně odhrnul přikrývku, abych jí mohl vyzvednout do náruče. Tak jsem i udělal a už jsem jí chtě nechtě odnášel k sobě, kde jsem jí položil do svojí postele a přikryl. 

Byl jsem rád, že se v tu chvíli neprobudila, protože by probití elektřinou asi nebylo to nejhorší, co by mě potkalo. Když všechno bylo oka, opustil jsem i v tichosti ložnici a šel si lehnout na gauč místo ní. Litoval jsem toho, ale zároveň i ne. Jestli tu ta holka pobude dýl,  než bude zdrávo, tak se musíme k sobě nějak začít chovat, jinak bychom si do nejbližší doby oba povraždili.

Myšlenky i všechny starosti ve mně velice rychle opadly, tak jako moje oči, když jsem konečně usnul.

**

Jediné, co opravdu po ránu nenávidím, je vstávání, ale musel jsem, jelikož jsem zaslechl někde hlasitý výbuch v okolí ulice, kde jsem bydlel. Okamžitě jsem ze sebe shodil deku a vyběhl bez žádných ohledů z bytu. Nemusel jsem se starat o jedno a zrovna o to, že jsem si každý den nechával pod oblečením vylepšený oblek, co byl imunní vůči mýmu ohni.

Sice mi ho Reed chtěl zabavit, když jsem odcházel od týmu, ale já to odmítl. Nehodlal jsem se ho vzdát. Protože by to vypadalo, jako bych se vzdal i sám sebe, neboli Human Torche, kterým už nějakou dobu jsem. Nemohl bych se s tím jen tak rozloučit, jinak bych to nebyl já.

Za pár minut jsem vylezl na střechu budovy, kde jsem bydlel a matně se zkoušel rozkoukat na všechny po ulicích, abych zjistil důvod povyku, který utvářely houkačky a křik lidí. Zahlédl jsem to poblíž Sochy svobody. Proto jsem na nic nečekal a z budovy seskočil.