Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

52.

*Cadence*

„To je toho, hledali jsme tě asi všude," prohlásil Rhodey, když jsem našla jeho i Happyho. Stáli naproti nějakým dveřím, z kterých zrovna vycházela Pepper s Aaronem a Penelope v náručí z každé strany. Když mě uviděla, bylo vidět, že jí spadl kámen ze srdce.

„Měla jsem nějaký vyřizování. Nyní jsem už jen vaše," rozevřela jsem přívětivě náruč, jako bych naznačovala objetí. Nikdo na to nereagoval. Pepper pouze šla za mnou, když Happymu a Rhodeymu předala obě děti.

„Je trochu mimo, ale na to jsi snad zvyklá," usmála se, když položila obě její ruce na moje ramena. Jestli mluvila o Tonym, tak ano, byla. Když se Tony občas opil, Steve ho musel odnášet do jeho pokoje apod. Bylo to občas těžký, když se s Pepper pohádal.

„Jasně," usmála jsem se a rozešla se ke dveřím pokoje. Zaklepala jsem a pár sekund na to jsem vzala za kliku od dveří. Otevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Uviděla jsem na posteli znuděného Tonyho Starka. Při pohledu na něj mi v hlavě zaznělo, co říkal Steve o jeho rodičích. Rozhodla jsem se to držet v tajnosti. Nechtěla jsem nikomu nijak ublížit a bude to tak i lepší. Vešla jsem do pokoje úplně a jakmile do cvakly dveře, otočil se na mě se zaskočeným pohledem.

„A já doufal, že dneska už nikdo nepřijde. Kolik vás tady bylo...třicet?" rozhodil Tony rukama, ale hned na to se stáhl se zaskučením, protože měl sotva po operaci. Prý mu měli odebrat reaktor a měl žít jako normální člověk...normální úplně ne, protože on není sakra normální!

„Ahoj by nepostačilo?" zatvářila jsem se uraženě, protože jeho sarkazmus zrovna na místě nebyl. Bylo mi to prostě líto. Málem mi zemřel před očima a teď se choval, jakoby nic. On nikdy vlídný zrovna nebyl. Tony si povzdechl, stáhl pohled k zemi a zavrtěl hlavou.

„Pojď ke mně," podíval se na mě lítostným pohledem. Přikývla jsem, tak si odsunul nohy na posteli trochu na stranu a já si mohla sednout k němu. „Ani bys nevěřila, jak to se mnou cuká, že jsem nemohl být v boji o NY," pokrčil rameny a tvářil se, jakoby mu to bylo líto. Tohle jsem mu nežrala. Zatímco on ležel a spal, mi dřeli. Bojovali za ostatní a životy dalších.

„Tohle neříkej," natáhnu se k němu blíž a chytím ho za obě ruce, což ho v jednu chvíli zarazí a podívá se na mě. „Taky jsi bojoval. O svůj život, abys tu mohl být i příště. Nikdo se z nás nemusel už vrátit, ale mohls tu být ty. Nevykládej si špatně, co ti Steve udělal. Vlastně ti prokázal laskavost," pousmála jsem se a Tony se mi vytrhl. Až trochu hodně nevrle.

„Málem mě zabil!" zvýšil trochu hlas, což zaznamenal přístroj napojený na jeho srdce. Hlasitě pípl, protože Tony se zároveň chytl za místo u srdce. Rychle jsem se k němu dostala a podepřela s výrazem plným strachu o mého otce. Nemohl jsem se přetěžovat. A už vůbec ne psychicky!

„Mám zavolat doktora?" zeptala jsem se narychlo a jakmile se stroj uklidnil, Tony nad tím ležérně mávl rukou. Chvíli jsem se na jeho ruku dívala se zaraženým pohledem, ale pak jsem si sedla zase normálně naproti němu a pozorovala ho.

„Bolí mě hlava, jako když bych pil tři dny v kuse, přišel jsem o obloukový reaktor a nudím se. Asi bys tomu nevěřila, ale nudím se jako nikdy předtím. Nejraději bych z tohohle špitálu odešel už teď," plácl sebou na polštář pod sebou a zakryl si obličej na pár sekund svýma rukama, než si povzdechl a znovu si sedl.

„Být tebou, tak si příklad ze Steva neberu. Jemu šili zranění po tvém útoku a utekl odtud, aby mohl bojovat za Avengers, jenže při boji se mu to šití roztrhlo a málem vykrvácel jako sele na porážce. Zatklo nás se Samem OSN a pustili mě až před dvěma hodinama, takže si nestěžuj!" vyjela jsem na něj a Tony nadskočil leknutím.

Podíval se na mě se zaskočeným pohledem, zatímco já se tvářila vážně. Myslela jsem to celé smrtelně vážně. Konečně se probral a teď řešil tohle. Potřeboval pro plesknout, ale nechtěla jsem, aby na mě vyběhli doktoři s tím, že ho napadám.

„Takže je pravda, že je Steve už zase normální," vydechl táta a zadíval se někam mimo postel. Můj výraz posmutněl nad tím jeho. Sedla jsem si blíž k němu a jemně ho objala kolem ramen. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil situaci a nechal se objat úplně. Netiskla jsem se k němu úplně, abych mu neublížila.

„Už je zase dobře. Všechno skončilo, takže se budeme moci vrátit domů," snažila jsem se ho ukonejšit, když jsem zaslechla z Tonyho strany tichý vzlyk. Krátce jsem se odtáhla a uviděla jeho oči v slzách. Pousmála jsem se a přitáhla si ho do objetí znovu. Pevně a nechtěla ho pouštět.

Někdo zaklepal. Odtáhli jsme se od sebe a podívaly se na dveře, do kterých zrovna vešla zdravotní sestra. Kývla na mě, abych opustila pokoj, protože mu nesla nějaký prášky. Souhlasně jsem přikývla, naposledy se podívala na tátu se smutným úsměvem, vstala a opustila místnost.

To už se na mě někdo vyřítil a sevřel mě v náručí. Po chvíli jsem poznala Natashu. Vlasy různě po stranách. Jakmile jsem jí do toho zasáhla, uhladila jsem jí je na původní místo.

„Tasho?” zašeptala jsem a agentka se odtáhla. Podívala se na mě smutným pohledem, který hned na to roztál a usmívala. Značně jsem si oddechla a objaly jsme se konečně normálně.

„Nic ti není. Já se tak o vás tři bála,” prohlásila, jakoby se udála největší katastrofa světa. Teda málem. Naštěstí všechno klaplo a bylo dobře. Zasmála jsem se tomu a konečně mě pustila.

„Žijeme, ne? Tak strašně to zase nedopadlo,” protočila jsem očima a dostala možnost se pozdravit ještě s dvojčaty. Rhodey mi předal Penelope a ta mě hned začala nadšeně objímat. U toho se tiše hihňala, když ručičkama tahala za moje vlasy. Jasně…

„Ahoj,” řekl někdo za mými zády a Penelope už začala natahovat ruce k dotyčnému za mnou. Natočila jsem se bokem a vzhlédla nahoru.

„Stevie,” řekla Penelope naléhavě a natahovala se k Rogersovi, který se na mou malou sestřičku díval. Ale potom, co řekla, se zarazil. To způsobilo záchvat smíchu všem, kdo byli v blízkosti. To už si malou převzal a cvrnknul jí do nosu, and čím se malá zahihňala.

Ani jsem si nevšimla, že Aaron v Happyho náruči už usnul, takže netušil, o co šlo. Takže si ho Pepper vzala a sedla si s ním na jedny ze sedaček v chodbě. Byl roztomilí, když nezlobil. Takový andílek, což o Penelope moc říct nešlo. Když něco chtěla, tvrdě si za tím stála.

„Avengers,” oslovil nás někdo a my všichni vzápětí zpozorněli. Přicházel Fury. Vážně on? Ten, co každýmu dokáže tak neuvěřitelně zkazit den po jednom slovu? Vlastně ani nic říkat nemusí a hned jste všichni zklamaný.

Šel k nám a zastavil se mezi námi. Všichni natahovali uši a čekali, co bude. Byla to pro nás novinka. Teoreticky se říďa objevoval, když někomu teklo do bot, ale tohle bylo výjimečně.

„Chci vám za všechny pogratulovat. Za záchranu města a taky agentce Starkové za zabránění v největší Zemské katastrofě tohoto století. Všichni máte velký dík od prezidenta USA a taky ostatních států této planety,” pronesl ke všem Avengers, co byli přítomni.

Chvíli jsme se po sobě dívali, jakoby se Fury zbláznil. Nebylo by to poprvé, ale tohle bylo neuvěřitelný. Nechtěli jsme věřit tomu, co právě řekl. Ale řekl to. Chvíli bylo ticho, ale pak někdo z nás začal tleskat a ostatní se připojili.

Zaskočeně jsem se rozhlížela, až můj pohled skočil na vojákovi nade mnou. Ten se usmíval tak, jako předtím. Zamávala jsem mu před očima, abych ho probrala. Ale místo toho byla okamžitá reakce, že obmotal jedinou volnou ruku kolem mýho pasu a přitáhl si mě k sobě.

Leknutím jsem ucukla a natahovala ke mně ručičky Penelope. Zase chtěla změnit nosiče. Unavovalo mě starat se o dvojčata. Určitě to zase nastane a já se na to netěším.

„Cadí,” domáhala se ke mně Penelope a já udělala facepalm. Opět mě takhle nazvala. Nesnášela jsem to. Styděla se, že mě takhle nazývala dvouletá holčička. Opět všichni propukli ve smích a já měla chuť se někam zahrabat. Dokonalý začátek novýho života.