Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

12.

*Cadence*

Do očí mi zaútočily ranní paprsky slunce a já, abych se jim vyhnula, tak jsem se začala různě převalovat ze strany na stranu. Dokonce jsem si přes hlavu zkusila i přetáhnout přikrývku, což mi pomohlo, ale zároveň mě to zarazilo.

Bleskově jsem rozevřela oči a posadila se. Ocitla jsem se zničehonic v nějaký posteli a nikde žádný obývák, ve kterým jsem usnula na gauči. Cítila jsem se jako vystrašená kočka, ale hned jsem to ze sebe setřásla a opět narazila hlavou na polštář, když jsem si prudce lehla zpět na záda.

Když si člověk myslí, že má nejhorší dny za sebou, splete se. A zrovna já. Doufala jsem, že to všechno s Peterem, Stormem a tím divným vyznavačem satanismu v zeleným pláštíku byl jen blbý sen, ale byla to zkutečnost. Nikde Steve, ani Spike ani nikdo jiný. Začala jsem toho litovat.

Proto jsem se rozhodla to jen tak nenechat. Znovu jsem se posadila a shodila ze sebe peřinu. Spustila nohy z postele a zkusila se na ně postavit. To se mi podařilo. První fáze splněna, ale teď se na nich udržet, to byla ta druhá. Hned jsem zpětně spadla na postel a chtěla zaklejt, ale uslyšela jsem, že sem někdo šel.

Vyděšeně jsem ztuhla a upřeně se dívala na dveře, jakoby z nich měl někdo každou chvíli vyskočit a zaútočit na mě. Nic takového se nestalo. Pouze se pomalu otevřeli a nakoukl sem Johnny. I tak jsem ho nerada viděla. Už od první chvíle patřil do mýho seznamu neoblíbených.

„Včera jsem tě sem přenesl, abys nemusela spát na gauči," obeznámil mě a založil si ruce na hrudi. Jak jinak. Zatímco já na něj upírala ten nenávistný pohled, on si mě přímo užíval. Jakoby se mi posmíval, že nemůžu chodit a jednu mu za to všechno vrazit. Pořád jsem si pamatovala, co nám řekl ve Washingtonu D.C.. Nezapomněla jsem to. Ani náhodou.

„A tys spal kde?" zeptala jsem se ironickým přízvukem, který naznačoval zájem. Vlastně mi to vrtalo hlavou hodně. Jestli by někdo takový vedle mě někdy spal, okamžitě bych ho skopla z postele dolů a poslala ho jinam. 

Storm se nad mojí otázkou pouze pousmál a zavrtěl pobaveně hlavou. Já na něj zůstala nechápavě civět s pootevřenými ústy, protože jsem viděla snad ještě většího egoistu, než byl můj táta.

„Proč se zajímáš?" vyprskl mezitím i smíchy a já vytřeštila oči. Oka. Tohle by nešlo hochu. Kdybych tebou nechala projít zvukovou vlnu, roztrhá tě tady na místě, takže se mi nevysmívej...Pomyslela jsem si a nechala si to raději pro sebe. Pouze jsem se sladce pousmála.

„A holka jako já se zeptat nemůže?" zněla jsem až nenormálně, jakým hlasem jsem to přednesl, což dokázalo Human Torche okamžitě umlčet. Pouze na mě zůstal chvíli koukat bez náznaku slova. Mohla jsem si gratulovat. Umlčela jsem Johnnyho Storma. Skvělí!

„Spal jsem místo tebe na gauči," odvětil chladným tónem a dal se na odchod. Už nehodlal se mnou trávit většinu času svýho života. Proč ne, ale co já tu budu dělat?! Unudím se k smrti. Pošlete mi sem aspoň piráta, ať se můžu zabavit...

„A já se mám pohybovat jak?" vyjekla jsem podrážděně sarkastickým tónem na odcházejícího Johnnyho, který si hned po mém projevu uchechtl. A jeho holky žraly. Co jsem mu udělala tak strašnýho, že mě tu nechal trčet! Ať mě odveze zpátky domů a už tu nikdy nebudu muset být, protože nechci!

„Třeba po čtyřech. Mě je to fuk," zavolal na mě z vedlejší místnosti a ve mně to začalo vřít. Tak takhle?! Po čtyřech? To jsem jako nějaký batole, abych tu za sebou táhla nohy? Toho pomsta nemine!

*Steve*

Mise probíhala, jak měla. Podle záznamů to byla zkutečně stará základna Hydry a nikoho z jejích příznivců jsme nenechali žít. Doufal jsem prvně v to, že tam třeba najdem nějaký stopy po Cade, ale nic. Možná jsem fakt už začal šílet a přestal vnímat realitu, tak jako předtím.