Cizinka

Kapitola 34: Bratr Odrážeč

Po večeři holky zmizely ve svém pokoji. "Koupelna je moje!" vykřikla Nel a už se do ní hrnula. "Žádný takový. Ty se převleč a běž k Pobertům do pokoje. Remus s tebou chce mluvit." zarazila ji Lily s vážným výrazem. Nel se rychle převlékla do kraťasů, šedého tílka a mikči. Nazula si černé pantofle a už vybíhala z pokoje. Zaklepala na dveře pokoje Pobertů. "Dále." Vzala za kliku a pomalu vstoupila do pokoje.

K jejímu překvapení se tu nacházel jen Remus. Listoval v nějaké knize. Jak jinak. "Co jsem provedla?" Chlapec se na ni otočil. Jakmile spatřil její vyděšený výraz, mile se na ni usmál. "Vůbec nic. Zavři prosím dveře." Zmateně zamrkala. Pak ho ale poslechla a dveře zavřela. "Pojď si sednout." vybídl ji. "Proč si se mnou chtěl mluvit?" "Napadlo mě, jestli spíš ty nechceš mluvit se mnou." odpověděl jednoduše. "Proč sis myslel, že..." To snad ne. "Lily." vypadlo z ní. "Přišla si jí skleslá. Myslela si, že to spíš řekneš mně." "Měla pravdu." "V čem?" "V obojím." nervózně se kousla do rtu. "Tak jo. Poslouchám." toť vše. Uvelebil se na posteli a čekal. Věděl, že dívka možná vůbec nepromluví. Rozhodl se to však na ní. Nehodlal ji k ničemu nutit, nechtěl, aby si myslela, že na ni tlačí. A tak si jen prohlížela její jemnou a pohlednou tvář. Dával jí jednu z nejcennějších věcí, co člověk má. Dával jí čas.

V pokoji nadále vládlo ticho. Remus mlčky vyčkával a Nel si nebyla jistá, jak by měla začít. Nakonec to vzdala. Přestala přemýšlet a začala mluvit. "Můj bratr." začala. "Nellie, nemusíš..." "Já chci." ujistila chlapce. "Jestli ti to teda nevadí." "Ne, jen povídej." vybídl ji se slabým úsměvem. "Jmenoval se Kevin. Byl o dva roky starší než já. Zemřel před rokem, ještě dřív než moji rodiče. Už odmalička se o mě staral a se vším mi pomáhal. Byl to on, kdo mě naučil hrát famfrpál. Začala jsem jako Střelkyně, a jak se brzy ukázalo, byla jsem v tom dobrá. Jenže mě to nijak nenaplňovalo. Potřebovala jsem něco jiného. Když jsme byli ve čtvrtém ročníku, vypsal se konkurz na Odrážeče, protože ten poslední už školu dokončil. Byl v tom ale háček. Kevin se nebyl schopný s kýmkoli sehrát. Při jednom tréninku na Kevina letěl Potlouk a ten druhý Odrážeč si toho nevšiml. Vyškubla jsem mu pálku a Potlouk odrazila. Kevin tvrdil, že mám dobrý odpal a tak mě vyzkoušel. Vyšlo najevo, že Odrážečmi se většinou stávají dvojčata či sourozenci z dobrého důvodu. Dokázali jsme přesně odhadnout na co ten druhý myslí. Několikrát jsem si pak zkusila o tréninku i post Střelkyně. Tehdy jsem se utvrdila v tom, že míč mi do ruky nepatří. No a pak... Kevin zemřel a já se zhroutila. Od té doby jsem Famfrpál nehrála." přiznala. V očích ji štípaly slzy.

Netrpělivě očekávala, až Remus promluví. On však mlčel. Když si první slzička našla cestu po její tváři, pohnul se. Sevřel dívku v něžném, ale přitom pevném objetí. "Nebudu ti tvrdit, že to bude dobré. Sama víš, že to tak nebude." "Nikdy se to nezahojí." zamumlala mu do ramene. "Ale může to být lepší. Slyšíš, Nellie?" odtáhl se od ní, aby jí viděl do tváře. "Nemusíš se pořád cítit takhle. Bude to bolet. Vždycky to bude bolet. Ale ta bolest ustoupí do pozadí. Už to nebude tak strašné. Musíš to přestat potlačovat, dobře? Přestat dělat, jako by Kevin nikdy neexistoval. On totiž existoval a i po své smrti je tvou součástí. Toho se jentak nezbavíš. Své city neodřízneš, Nellie. Možná to není ta nejsnazší cesta, ale ty to zvládneš." jeho hlas byl klidný, příjemný a hlavně upřímný.

Věřil v ní, chtěl jí pomoci a neustále se snažil jí to ulehčovat. Nechala se objímat a tiše mu vzlykala na rameni. Všechno to na ni padlo. Přestala utíkat, přestala se schovávat. Nechala se zavalit tou bolestí z jednoho prostého důvodu. Aby mohla znovu vstát a dál žít. "Naučíš se s tou bolestí žít." zašeptal jí do ucha. "A nebudeš na to sama."