Cizinka

Kapitola 64: Být sama sebou

Vší silou zasáhla onen proklatý míč a tím ho odpálila na Odrážeče, který jej jejich směrem poslal. Překvapený chlapec nestihl včas zareagovat a Potlouk jej zasáhl do ruky. Co bylo dál už dívka neviděla. Otočila se totiž čelem k hnědovlasému chlapci, který nebyl schopen slova. "Jsi v pořádku?" zeptala se. Remus jen přikývl. Nel vzala jeho tvář do svých dlaní. Zkoumala každičký centimetr. Vždycky byla mateřský typ, ale tahle starostlivost byla přehnaná i na ni. Sama nechápala, kde se to v ní vzalo. Potřebovala se však ujistit, že se chlapci opravdu nic nestalo. "Nic mi není, Nellie." odhodlal se konečně promluvit chlapec. Brunetka si hlasitě oddechla. Nepřenesla by přes srdce, kdyby se mu něco stalo.

"Hej" ozval se podrážděný hlas z hřiště. Nel se tím směrem otočila. "Pojďte sem!" mávl na ně kapitán týmu. Ani je nenapadlo vzdorovat. Došli až k Jamesovi a všem účastníkům konkurzu. "Ty náno pitomá!" vyjel jakýsi mladík na Nel. Pravou rukou si svíral levé zápěstí. Tak tenhle blbec to byl... "Co sis sakra myslela?! Teď nebudu moc alespoň měsíc hrát!" "Co já si myslela?" oplatila mu klidným hlasem. "Tak ty odpálíš Potlouk na tribunu a mě se budeš ptát, co jsem si myslela?" "Cože?" "Neviděl si to?" zeptala se Jamese Nel. Kapitán týmu zavrtěl hlavou. "Kdyby to letělo mimo lidi, tak pro mě za mě. Ale malém trefil Rema!" zvýšila hlas a udělala krok vpřed. Levou rukou nahmatala hůlku, jež se skrývala v kapse její bundy. "Krásko." ozval se za dívkou varovný hlas. "Takový idiot ti za to nestojí." opatrně k ní přistoupil a z pravé ruky jí vyškubl svou odrážečskou pálku. Dívka si ani neuvědomila, že ji stále svírala. 

Zatímco si James málem vykřičel hlasivky, když nadával Odrážeči, který málem zajistil jeho kamarádovi místo na ošetřovně, Nel vraždila onoho chlapce pohledem. Vždycky se jako Odrážečka řídila pravidlem, že jako první musí chránit před Potlouky svůj tým a hned po něm lidi, sedící na tribunách. Nikdy by si nedovolila odpálit Potlouk na skupinku přihlížejících. Nikdy. Vždyť to mohlo mít fatální následky! Idiot, pako jedno nezodpovědný! Co si ten domýšlivý zmetek jako myslel?! Z nadávek na onoho chlapce ji vytrhla Jamesův hlas, jež se ozval u jejího ucha.

"Chybí mi jeden Odrážeč." "A jak ti můžu pomoci?" otázala se podrážděným hlasem. Stála kousek od třech Pobertů a holek. Snažila se utřídit si myšlenky. Nepovedlo se. "Můžeš se jím stát." Nel se na chlapce prudce otočila. "Neviděl si mě hrát." namítla přiškrceným hlasem. "Viděl jsem tě odpálit ten Potlouk." Brunetka si ho nedůvěřivě přeměřila. "To, že jsem neviděl, jak jej Denis poslal na Rema neznamená, že jsem neviděl, jak si jej ty ochránila." "Volal si nás sem kvůli vysvětlení?" "Ne tak docela." "Tak proč?" "I když sem ještě nevěděl, co Denis vyvedl, nechtěl sem ho do týmu. Chci tebe." vysvětlil. Nel došla slova. Nevěděla, co mu na to má říct. "Jamesi, já..." "Řekni ano." 

Trochu zoufale a naštvaně zároveň se za hlasem otočila. Když spatřila chlapcovu tvář, její výraz zjihl. "Nemůžu..." "Ale ano, můžeš. Přestaň to už svádět na nedůvěru. Přestaň se už schovávat. Není ti pět, Nellie." začal Remus a Nel byla schopná na něj pouze zírat. Mluvil tak vážně a rozhodně. Přišla si jako malé dítě, které dostává výchovnou lekci od svých rodičů. Přišlo jí to trapné a normálně by se na chlapce zlobila. V téhle situaci by to ale bylo zbytečné. Měl totiž pravdu.

Medové oči se zabodly do oříškových. "Už je to rok, Nellie. Nemusíš nikomu říkat, co se stalo. Nedělá tě to slabou. To si myslíš jen ty. Přestaň se schovávat. Buď taková, jaká jsi. Se vším všudy." Brunetka k němu přistoupila z nečitelným výrazem. "Elly..." snažila se ji zastavit, nebo alespoň přibrzdit, Sam. Neměla Remuse nijak v lásce, ale přesto nechtěla, aby jej drobná brunetka uhodila. Na to však Nel ani nepomyslela. Natáhla k chlapci jednu svou  ruku a přiložila ji na jeho tvář. "S tebou taková jsem." zašeptala. Chlapcovi oči se rozzářily. Přikývl. "Teď tu jsem, Nellie. Můžeš být sama sebou." Nel se nervózně zavrtěla. "Co když to zvorám?" "Nic se nezmění. Budu tě mít pořád stejně rád." jeho hlas byl laskavý a přitom nesmlouvavý. Přikývla. 

S odhodláním se otočila na Jamese. Všichni přítomní ji s očekáváním pozorovali. Do srdce se jí zabodl osten pochybností. Rozhodla se jej však ignorovat. Musela žít. Musela jít dát. Tohle by si Kevin přál. Pohlédla tedy do čokoládových očí Nebelvírského Chytače a zářivě se usmála. "Máš to mít, kapitáne."