Cizinka

Kapitola 172: Slibuji

Vlak zastavil na nástupišti. Všichni studenti se začali hnát co nejrychleji k východu. Byly tu však i výjimky. Čtveřice Nebelvírských dívek pomalu vstala ze sedaček, popadla svá zavadla a v klidu počkala, než se přeplněná ulička vylidní. Jen co se tak stalo, jedna po druhé jí pomalu prošly a vystoupily z vlaku, do něhož měly za dva měsíce opět nastoupit.

"Vždycky je to hrozně zvláštní, když se sem vrátíme." poznamenala zrzavá dívka, načež všechny své kamarádky objala. "Jsme tedy domluvené. Třetí týden v červenci se sejdeme v Příčné ulici a týden strávíme u Roxy. Mrzí mě, že jindy všechny nemůžeme." posmutněla Lily. "No nic. Musím jít. Rodiče a Petunie už na mě čekají. Užijte si prázdniny." "Ty taky!" křikla na ni brunetka, ale to už jí dívka zmizela z dohledu. "Jak řekla Lily, třetí týden, pondělí, červenec. Nejpozději ve tři, jasný?" pohrozila prstem a všem jim bylo jasné, že to nebylo mířeno na Nebelvírskou Odrážečku. "Jasně, Roxy. Budeme se těšit." Nel svou kamarádku stiskla v objetí. "Kdyby ses dostala k sově, nezapomeň mi napsat." zašeptala dívce do ucha černovláska, načež ještě objala blondýnku a s širokým úsměvem na tváři se ztratila v davu.

"Tak hele." otočila se Sam na Nel s přísným výrazem. "Teddy má sovu. Určitě mi ji půjčí. Budu ti psát každý den a kdyby se v té rodině cokoli dělo, napíšeš mi a..." "A já si pro tebe přijedu." dokončil za blondýnku světlovlásek. "Kdyby cokoli, můžeš být u nás." přitáhl si brunetku do objetí. "Děkuju." šeptla dívka. "Snas to nebude potřeba." usmál se chlapec povzbudivě. "Ne, že mi bude psát jen Sam. Když si náhodou vzpomeneš, napiš mi taky alespoň řádku, dobře? Chci vědět, jak ti půjde Bystrozorský výcvik. Stále si ovšem stojím za tím, že bys měl zkusit nějaký konkurz do famfrpálového týmu." "Elly..." "Slib mi jednu věc." "Jakou?" "Když ti přijde pozvánka, půjdeš tam a zkusíš to. Vím, že si myslíš, že nejsi dost dobrý, ale to není pravda. Navíc, za zkoušku nic nedáš." uculila se nevinně. "Elly." povzdychl si chlapec a brunetce bylo jasné, že má vyhráno. "Slibuji." Nel přikývla. "Budete mi chybět." usmála se na sourozence, ještě jednou je oba objala a pak už zamířila k jednomu ze sloupů, u něhož stáli tři chlapci, dva muži a jedna žena.

"Dobrý den." pozdravila Nel slušně dospělé a mile se usmála. "Jdeš se rozloučit, krásko?" aniž by počkal na odpověď, už ji černovlásek drtil ve své náruči. "Jo, Siriusi. Nemisel bys mě ale rozmačkat." zasmála se dívka. Chlapec ji tedy pustil a zářivě se na ni usmál. "Mami, tati, tohle je Eleanor McGonagallová. Nel, tohle jsou mí rodiče." představil brýlatý Chytač dívce ženu a může, jež stáli po jeho boku. "Těší mě, paní a pane Potterovi." "To nás těší, Eleanor." usmála se na děvče Jamesova maminka. "James nám psal o nové člence týmu. Odrážečka, nepletuli se." "Ano, paní. Ale vyhráli jsme jen díky Jamesovi..." za rodinou Potterových dívka zahlédla přísně vyhlížející ženu. "Omlouvám se, budu muset jít. Teta na mě už čeká." rychle objala brýlatého chlapce. "Napiš Lily, ale žádnou hloupost. Normální dopis. Ať ti to Remus nejprve schválí, jasné?" James zaskočeně přikývl.

Nel tedy přešla k hnědovláskovi. Širokým úsměvem si vysloužila pusu na tvář. "Napíšu ti." "V to doufám." mrkla na něj, usmála se na může, jež je celou dobu zaraženě pozoroval. Remův otec. Blesklo dívce hlavou, ale nijak se tím nezabývala. "Ahoj, klici. Na shledanou!" usmála se na skupinku stojící u sloupu a vyrazila za svou tetou. Než se však stačila dostatečně vzdálit, zaslechla ještě hlas paní Potterové, která se očividně usmívala. "A já si na první pohled myslela, že je to tvoje slečna, Siriusi. Jak se ale zdá, má jiný vkus, než jsem čekala." Tak to nejste nejspíš jediná.

"Tady jsi." "Promiň, ještě jsem se musela rozloučit." "To nic, Ellie. Jen..." "Stalo se něco? Další útok?" začala dívka okamžitě panikařit. "Bohužel, naštěstí se tentokrát obešel bez úmrtí. Jsou však vážně zranění. Nechápu, proč ti to říkám... Akorát tě děsím." "Máš mě vyděsit ty nebo vidina? Věř mi, slyšet to je lepší, než ten útok vidět." otřásla se při té představě. "Už aby byl konec." "O tom jsem s tebou chtěla mluvit. Víš, Ellie, možná..." "Kolik času máme, než vyrazíte?" Minerva si povzdychla. "Dnešek a zítřek. Zítra večer se přemístíme k té rodině, jak jsem ti o nich říkala. Seznámím vás a potom vyrazím." "Dobře." "Dobře? Žádné protesty?" "Stejně by to nemělo cenu." Profesorka se zasmála. "Máš pravdu." společně prošly přepážkou, vyšly z nádraží a zelezly do jedné prázdné uličky. "Ruku." vybídla dívku Minerva. Ta ji přijala. Ucítila to známe škubnutí a během pár vteřin už stála na jiném místě než předtím.