Cizinka

Kapitola 35: Co není může být

V chlapecké ložnici šestého ročníku vládlo absolutní ticho. Tři postele byly prázdné. Jejich majitelé se společně bavili ve společenské místnosti. Na čtvrté, a poslední, posteli, ležel zjizvený chlapec s hnědovlasou dívkou v náručí. V jedné ruce svíral knihu a druhou ji objímal kolem ramen. Brunetka spokojeně oddechovala. Hlavu měla položenou na chlapcově hrudi a jednou rukou jej objímala. Chlapec starostlivě zkoumal její tvář. Moc toho o ní nevěděl a ona toho moc nevěděla o něm. Toužil se o ní dozvědět všechno už jen proto, aby jí mohl pomoci. Podle toho, co už věděl, to v živote neměla lehká. Jenže to ani on. Nemohl doufat, že se mu dívka otevře úplně, když on sám před ní spoustu věcí skrýval. Doufal, že se brunetka nikdy nedozví jeho největší tajemství a právě tím bránil tomu, aby se mu dívka svěřila. Museli by k sobě být upřímní navzájem, jinak to by to nebylo k ničemu. Jenže to si on nemohl dovolit. Byl přesvědčen o tom, že by jej začala nenávidět. Kdyby jen věděl, jak moc se pletl.

Dveře do pokoje se rozrazily a s hlasitým prásk narazily do stěny. Remus sebou polekaně škubl a dívka schoulená v jeho náruči taktéž. Zmateně zamrkala. Spatřila tři chlapce stojící u dveří, jež měli vyvalené oči a pootevřená ústa. Protřela si oči. "Na co tak koukáte?" zeptala se pobaveně. "Holka a v Náměsíčníkově posteli?" Peter vypadal hodně vyvedený z míry. Pravdou bylo, že on tak vypadal skoro pořád. "Zvykej si, Červíčku." doporučil chlapci Remus příkře a jemně pohladil Nel po zádech. "V-Vy dva... Spolu... Ehm..." "Nějak ti došla slova, casanovo." ušklíbla se Nel a vstala z Remusovi postele. "Chodíte spolu?" zeptal se narovinu James. "Ne, Jamesi. Nellie je kamarádka. Povídali jsme si a trochu zapomněli na čas." "Navíc jsem to trochu přehnala s tím během, takže jsem jaksi usla... Víc v tom nehledejte." doplnila Remuse brunetka.

Ještě než zamířila z pokoje, sehla se k Removi, který stále seděl na posteli, pro jedno objetí. "Tohle jsem potřebovala." zamumlala tak, že ji slyšeli všichni přítomní. "Já tě taky klidně obejmu, krásko." "Nech si zajít chuť, Siriusi." provokativně na něj mrkla a obešla jej. U dveří se ještě na Poberty otočila a na rozloučenou jim mávla.

Zavřela za sebou dveře. Prudce se otočila. K její smůle do někoho narazila. "Promiň." vyhrkla rychle, aniž by vzhlédla. "To nic, Elly." ozval se příjemný chlapecký hlas. "Teddy." usmála se, když se její pohled setkal s výraznýma, hnědýma očima, v nichž se díky jejich tmavosti pomalu ztrácely zorničky. "Ehm... Asi bych měla..." ukázala na schody. "Jasně... Jen..." "Jen co?" zeptala se a povzbudivě se na chlapce usmála. Byl vysoký, statný a svalnatý. Bylo až vtipné, jak nervózně a rozpačitě tento obr působil. "Víš, když ta procházka nevyšla... Myslel jsem, jestli by sis se mnou alespoň zítra na té party nezatancovala... Ale jestli nechceš nebo tak..." "Teddy, zpomal. Dobře?" chytila jej za ramena. "Ráda si s tebou zatancuju. A na tu procházku si můžeme zajít v neděli." uculila se na něj. "Vážně?" "Jen pokud budeš chtít." s tím se vydala po schodech do společenské místnosti. "Budu!" křikl za ní světlovlasý chlapec. "To jsem ráda!" oplatila mu. Společenkou doslova proletěla. "Víte kolik je hodin, mladá dámo?"

Nel propukla v smích. V otevřených dveřích jejich ložnice stála Lily s rukama založenýma na prsou. "Popravdě, maminko?" otázala se a rádoby nervózně se zavrtěla. "No?" "Nevím. Byla jsem totiž mimo realitu. A to doslova." "Cože?" zrzavé dívce zacukaly koutky. To jí to dlouho nevydrželo. "Usla jsem." pokrčila rameny Nel a protáhla se kolem ní do pokoje. "Jak jako usla?" rozhodila rukama zrzavá dívka a zabouchla dveře. "Nasadila si na mě Remuse a mě to jaksi zmohlo." "Pomohlo to?" "Jo. A moc." usmála se brunetka a objala svou kamarádku. "Díky, Lily." "Víš, už mi došlo, že některé věci mi neřekneš. Rozhodně ne teď. Ale jemu věříš. Tak proč ne? Navíc je Remus fajn." šibalsky se usmála. "Lily, je to kamarád." "Já taky netvrdím opak." odstoupila od Nel a ruce zvedla v obranném gestu. "No proto." čapla do ruky pyžamo a zamkla se v koupelně. "Ale co není může být!" houkla na ni Lily přes zavřené dveře a z jejího hlasu bylo poznat, že se usmívala. "Lily!"