Cizinka

Kapitola 22: Každý se něčeho bojí

Mlčky pokračovali hlouběji do lesa. Nel se s každým krokem více klepala. Tohle se jí nelíbilo. Les byl sám o sobě děsivý, ale pro Nel to bylo ještě horší kvůli tmě, která je obklopovala. Klepala se. Jen díky pevné vůli se dokázala donutit jít dál. Když však nedaleko zašustilo křoví, ztuhla.

Chlapec udělal další krok, ale něco jej zadrželo. Hůlkou si posvítil za sebe. Zjistil, že jej zadržela ruka, jíž svíral tu Eleanořinu. "Nellie?" posvítil na dívku. Mlčela. Pleť měla bledší než obvykle a v očích se jí zračil strach. Byla vyděšená. Opatrne k ní přistoupil. Chtěl ji pohladit po tváři. Ucukla.

Prohlížela si chlapce očima. Byla zoufalá. Nesnášela, když museka být takhle pozdě někde, kde se nesvítilo. Lampa. Stačila by mi lampa. Fňukala v duchu. "Mám strach." zašeptala. Chlapec si ji k sobě přitáhl a pevně ji stiskl v objetí. "Opravdu se nemáš čeho bát. Sice tu jsou kentauři a tak, ale ti nám neublíží, neboj se." chlácholil ji tiše. Na zádech jí kreslil kroužky a doufal, že jí tak rozptýlí.

V jejich blízkosti praskla větvička. Nel se k chlapci ještě více přitiskla. "Nechápeš to." zašeptala roztřeseným hlasem. "Co nechápu?" zeptal se zmateně. Dívka mlčela. Cítila se trapně. "Nellie, čeho se bojíš?" Trhla sebou. Téhle otázky se bála. "Spousty věcí." špitla výmluvně. "Jsem hrozný strašpytel." dodala po chvíli ticha. "Nejsi. Jsi Nebelvírka." Jako by to něco vysvětlovala. "Sama jsi to řekla. Jsme stateční, odvážní, vyhledáváme adrenalin a nebezpečí. Všichni však máme nějaké slabiny." mluvil tiše, ale na každé slovo kladl patřičný důraz. Brunetka stále mlčela. Hlavu měla opřenou o jeho hrudník a trhaně dýchala. Teď už to však nebylo strachem. Remusova náruč a vůně ji poskytovaly pocit bezpečí.

Remus ji něžně vzal za bradu a donutil ji podívat se mu do očí. "Já se bojím ztráty blízkých. Jako malý jsem neměl přátele. Vždycky jsem se bál, že mě lidé odsoudí... Dnešní doba je krutá, je těžké zapadnout. A já zapadl. Díky klukům. Jsou jako moje rodina." usmál se na dívku. "Taky se bojím toho, že bych těm, které miluji, ublížil. Děsí mě i další věci. Jako vlkodlaci a s nimi i úplňky. Jinak občas i dotyky. Mám rád osobní prostor." V Nel hrklo. Okamžitě se od něj odtáhla. "Nellie? Co se stalo?" podivil se, když od něj kousek poodešla. "Řekl si, že máš rád osobní prostor... Já.... Hrozně se omlouvám, nenapadlo mě to... Reme..." "Ale ne." udělal dva dlouhé kroky a ocitl se těsně u ní.
Díky svému malému vzrůstu a Remusově výšce, musela mít zakloněnou hlavu, aby se mu mohla dívat do očí. "Nevím proč, ale tvá přítomnost mi nevadí. Dokonce mě uklidňuje." vylétlo z něj bez přemýšlení. Nel vyvalila svá, už tak poměrně velká, kukadla. V lese bylo šero, ale Nel si byla jistá, že se chlapec červená. Něžně jej pohladila po tváři. "Bojím se pavouků..." začala, když jí pohlédl do očí. "Ztráty blízkých, budoucnosti, samoty, přesto, že ji někdy vyhledávám..." povzdychla si. "Ale nejvíce se bojím tmy. Hodně se spoléhám na svůj zrak a v druhé řadě i na sluch. Když takhle zle vidím, zvyšuje se mé vnímání zvuků, což mě ještě více děsí." vychrlila ze sebe jako o závod. Ulevilo se jí. Svěřit se někomu byla úleva. Zvlášť když to byl někdo, komu věříte.

Na to kolem ní Remus omotal své paže. Lehce se rty dotkl jejího čela. Oběma v tu chvíli projela vlna tepla. Krev se jim nahrnula do tváří a oni znejistěli. "Hem." odkašlal si Remus a maličko se od dívky odtáhl. Ukázal někam před ně. Brunetka se tím směrem podívala.

Spatřila mlhavou, světle modrou záři. "Navrhl bych, že tu počkáš a já pro ni dojdu..." Brunetka na něj vyděšeně pohlédla. "Ale vzhledem k tomu, co si mi právě řekla, půjdeme spolu." jednou rukou ji držel kolem ramen a druhou svítil hůlkou na cestu. Došli k malé mýtiny, kde rostla skupinka rostlin. Všechny byly nádherné. Možná až příliš. Jejich krása brala dech. Vypadaly, jako hvězdy spadlé z nebe.

Oba se k jedné z rostlinek sehnuli. "Ahoj, maličká." zašeptala sladce Nel. Remus se na ni překvapeně podíval. "No co, se zvířaty taky mluvíme, no ne?" "Však taky mlčím." rukou ji naznačil, aby květinu získala ona. "Já?" "S klukama jsme se o to pokoušeli několikrát, ale nedokázali jsme ji vytrhnout. Většinou jsme museli použít kouzlo a... No nedopadlo to vždycky úplně dobře..." přiznal a podrbal se na zátylku. Dívka přikývla. "Zkusím to." souhlasila s nervózním úsměvem. "Tak, maličká. Co kdyby si šla s námi? Máme pro tebe nový domov." Zdálo se mi to nebo se vážně pohla? Zmateně se podívala na svého společníka. Remus jen vyvaleně zíral na květinu. Takže nezdálo.

"Nic se ti nestane." zašeptala. Vzpomněla si na Remusova slova. "Se mnou jsi v bezpečí." Květina se natočila směrem k chlapci. Nel se tiše zasmála. Chytrá kytička. "S ním jsem zase v bezpečí já." pohlédla na chlapce a okamžitě zrudla, když zjistila, že i on kouká na ni. Něco se dotklo její ruky a ona sebou trhla.

Překvapeně zamrkala. Květina i s kořeny stála u její dlaně. Dívka ji rozevřela. Naštěstí byla rostlinka tak drobná, že se do ní pohodlně vešla. "Postarám se o tebe." zašeptala. "Já se postarám o vás." dodal chlapec, ochranářsky chytil brunetku kolem ramen a společně vyrazili směr hrad.

Po cestě si Nel na svůj strach už nevzpomněla. U srdce ji hřálo získání květiny a s tím splněný školní trest, také to, že se zase o kousek víc dokázala někomu otevřít a dovolila mu nahlédnout do svého srdce. A ještě jedna maličkost. Neodsoudil ji ani se jí nevysmál. Ba naopak. Pomohla jí a to hodně. Díky němu byla zase nefalšovaně šťastná.