Cizinka

Kapitola 113: Nakonec zůstane jen vzpomínka

Strach. Strach ze ztráty blízkých. Drobná brunetka se krčila u zdi. Slzám nechávala volný průběh. Nemělo cenu hrát si na hrdinku. Tohle by položilo na lopatky i toho nejstatečnějšího Nebelvíra. Tohle je něco, čeho se bojí každý z nás. Smrt milované osoby. Nedokážeme si představit, že to někdy přijde, a tak se to snažíme vytěsnit. A přesně to Nel od září dělala. Snažila se nemyslet na to, jak to skončí. Jak oni skončí. Budoucnost, jež neměla být příznivá, se ozvala v tu nejméně vhodnou chvíli a brunetka na to nebyla ani zdaleka připravena.

Celá společenská místnost hleděla na pár Nebelvírů, jež spolu nikdy nevycházeli. Nebylo obvyklé, že by James utěšoval Lily a stíral jí z tváří stopy slz. Obvykle byl právě on důvodem dívčiny špatné nálady. Většina Nebelvírů se sázela, jak dlouho jim ty vzájemné sympatie vydrží. Nikdo jim nedával velké naděje. Nikdo až na chlapce s dívkou, jež se nacházeli daleko od sebe a přesto si byli blíž než kdokoli jiný. Ti věděli, že přesto, že James s Lily ve svých hádkách budou pokračovat, tohle je navždy. Hnědovlásek se sám pro sebe usmál a pohledem vyhledal brunetku, jež chtěl mít nyní, a kdykoli jindy, po svém boku. Když v roku místnosti spatřil zhroucenou Nebelvírku, neváhal. Jeho srdce mu říkalo, že je to ona.

"Nellie." vydechl, přešel přes místnost a dívku objal. "R-Reme." vzlykla chlapcovo jméno, aniž by mu pohlédla do tváře. Nemusel se ptát, co se stalo. Dokázal si to živě představit. "Co jsi viděla?" zeptal se, přesto, že se odpovědi bál. "Jejich budoucnost." odpověděla dívka a ještě více se rozplakala. "Nellie." povzdychl si chlapec a ještě více ji k sobě přitiskl. "Podívej se na ně." zašeptal. Nel poslechla. Odtáhla se od něj. Pohledem zabloudila k objímající se dvojici. "Nezáleží na tom, co bude. Teď jsou šťastní. A určitě ještě budou." Brunetka přikývla. "Tak vidíš. Nesmíš soudit podle špatných věcí." "Nevíš, co jsem viděla." vzlykla. "Tuším." pohladil ji po tváři. "Ale teď jsou šťastní, Nellie. Nebudeme vzpomínat na to špatné. Až nás jednou něco rozdělí, budeme vzpomínat jen na to dobré. Jen na ty chvíle, kdy jsem byli šťastní. My všichni. Ať už skončíme kdekoli. Ať už James bude s Lily, Sirius zůstane sám, Sam se dá dohromady se Stonem, Roxy s nějakým Havraspárem, já budu sám a ty s Woodem. Na ničem z toho nesejde. Ne teď. Ne v tenhle okamžik." Brunetku píchlo u srdce.

"Raději bych byla s tebou. A je mi jedno, jaký by to mělo konec." šeptla. "To není tak jednoduché." namítl chlapec. "Nic není jednoduché, Remusi. A přesto jsme tu. Pořád bojujeme. Nevzdáme se jen proto, že něco nejde podle našich plánů." stále se chlapci nebyla schopna podívat do očí. "Nemáme totiž tolik času, kolik bychom chtěli." "Nellie. Podívej se na nás. Na nás všechny." hnědovlásek rozmáchl rukama. Oříškové oči se prvně zaměřily na vysokou blondýnku, jež se stále nevzpamatovala z šoku, který utrpěla, když se Lily nechala obejmout Jamesem. Zničehonic se brunetce před očima zatmělo.

Několikrát rychle zamrkala. Stála před ní vysoká blondýna. Už to ale nebyla ta usměvavá, ztřeštěná dívka, která stále randila. Ne. Byla z ní dospělá žena. Zlomená žena. Její tvář byla chladná, oči mrtvé. Nel to nechápala. Kdy se to stalo? Zeptala se sama sebe a v čase se posunula o kousek zpátky do minulosti. Viděla Sam, jejího bratr a jeho přátelé, a také Lily s Roxy. Všichni byli v černém. Blondýnka hlasitě vzlykala. Teddy ji musel podpírat, aby se nezhroutila. Společně stáli u rakve a dívali se na mladého muže, jež opustil tento svět. Byl to Archie. Chlapec, jež si získal Samiino srdce a vzal si jej sebou. Od té doby dívka nebyla jako dřív. Vzali jí to, co tak dlouho hledala. A ona byla od té chvíle ztracená.

Nel se ani nesnažila rozmrkat slzy. Svůj pohled přesunula na černovlásku. To, co spatřila, bylo ještě horší než pohled na zlomenou Sam. Roxy byla totiž zajata stoupenci Pána zla. Následoval zelený záblesk a dívčiny bezvládné tělo se zhroutilo k zemi.

Následoval černovlasý chlapec s věčně arogantní úšklebkem, který se vypařil ve chvíli, kdy našel tělo svého nejlepšího kamaráda a jeho ženy. Od té chvíle se jeho život postupně bortil víc a víc. Nedostal příležitost postarat se o svého kmotřence. Byl obviněn ze smrti člověka, za kterého by byl schopen položit život. Několik let strávil v Azkabanu. Když se mu konečně podařilo uprchnout, poslední muž, jehož považoval za přítele, nevěřil v jeho nevinu. Pak přišel zlom, kdy mohl být Sirius opět šťastný. Vídal svého kmotřence, starého přítele a měl možnost alespoň trochu svobodně žít. Pak přišla osudová chyba, za kterou draze zaplatil. Zelený záblesk vycházející z hůlky jeho sestřenice a pak už jen tma.

Následoval Teddy. Tady Nel získala alespoň drobnou naději. Světlovlásek se měl v budoucnosti zamilovat. Pokračoval ve Famfrpálové kariéře ve které jej měl následovat jeho syn. Tohle byla jiskřička štěstí a naděje ve tmě. Ta se však rozplynula ve chvíli, kdy Nel pohlédla do medových očí.

Tentokrát brunetka musela čelit samotě. Taková totiž byla chlapcova budoucnost. Osamělá. Vybral si to, to ano. Ale jen z části. O zbytku rozhodl osud. Nel sledovala pochmurné, osamělé dny plné smutku a vzpomínek, které v posledních letech prozářila mladší žena, jež mu pomohla zapomenout. Dala mu lásku, zbavila ho osamění. Avšak ani díky ní nepřekonal strach ze sebe samého. Nel byla svědkem toho, jak se ten zamotaný kruh uzavírá a z jejich syna se stává sirotek, stejně jako před lety z Lilyina a Jamesova syna. Už nebyla schopna uronit ani jedinou slzu. Tohle bylo víc, než dokázala snést.

Hnědovlasý chlapec se díval na dívku před sebou. Bylo očividné, že je mimo. Děsilo ho to. Ne její moc ale to, co jí  nutila prožívat. Žádná možnost volby. Nemohla se před tím schovat. Nemohla utéct. Byla v pasti. "Nellie." šeptl chlapec. "Podívej se na mě." Bylo vidět, že zaváhala. Nakonec ho však poslechla. "Ať si viděla cokoli, nemusí to tak skončit. Vždycky je tu naděje. A i kdyby to nakonec skončilo špatně, ustojíme to. Já i ty. Nebudeš na to sama, dobře? Ani jeden z nás." snažil se jí utěšit, ale ona věděla své. Viděla tu nejpravděpodobnější možnost. Byla si jistá, že takhle to už jednou skončilo. Věděla to. Dávalo to smysl. A také věděla, že to tak může skončit znovu. Nakonec zůstane jen vzpomínka. Kdo ale bude vzpomínat, až ti, jež to zažili tu nebudou, aby o tom mohli vyprávět svým potomkům? Nikdo. A tehdy i ta největší láska a skutky upadnou v zapomnění.