Cizinka

Kapitola 125: Odraz z minulosti

Nel příliš zaskočená zaskočená chlapcovými slovy, než aby byla schopna mu cokoli odpovědět. "Asi to chce ještě čas." pohladil ji hnědovlásek po tváři a lehce se na ni usmál. Brunetka se uchechtla a se úsměvem zavrtěla hlavou. "Vždycky musíš být ten, kdo se zachová správně, co? Milej, hodnej, empatickej, chápavej..." "Děláš, jako by ti to snad vadili." "Naopak." mrkla na něj dívka. "Právě proto tě miluju." "C-Co si to řekla?" zeptal se chlapec s nadějí v hlase. "Miluji tě, Remusi Lupine. A proto jsem si vybrala tuhle dobu." Chlapec zamrkal. "Vybrala sis mě?" Nel se postavila na špičky. "To už jsem jednou řekla. Vybrala jsem si tě hned ten první večer. A vybrala bych si tě znovu." zašeptala těsně u jeho rtů předtím, než jej políbila.

Dalšího dne ráno dívku probudily paprsky vycházejícího slunce. Ani si nepamatovala, v kolik hodin se s Remusem vrátili na kolej. Bylo to však dlouho po jejich přátelích, protože když dívka vešla do svého pokoje, její kamarádky už spaly. Jen co se brunetka vymotala z přikrývky, přesunula se do koupelny. Vysprchovala se, umyla si vlasy a jakmile se osušila, zahleděla se na odraz dívky v zrcadle, jež viselo na stěně nad umyvadlem.

Zahlédla v něm dívku, jež měla zacuchané vlasy, oříškové oči zarudlé od pláče, a pod nimi se rýsovaly kruhy z nevyspání. Přes pravý koutek úst se jí táhla bílá jizva. Brunetka byla bledá, vysílená a hlavně pohublá. Svalstvo, které získala během hraní famfrpálu, měla ochablé. Smutně se usmívala na svůj odraz. Najednou se tento obraz rozplynul a nahradil jej jiný.

Jemné, teď již trochu pororozpadlé lokny jí splývaly podél tváře, na níž se rýsoval šťastný úsměv. Kruhy pod očima zmizela a samy oříškové oči byly jasnější, než kdy dřív. Už nebyla tak hubená. Tomu se dívka uchechtla. Mohl za to hnědovlasý chlapec, jež stále kontroloval, zda dostatečně jí. Vrátily se jí zpět i její svaly, jež předtím kvůli skoro roční pauze v hraní Famfrpálu ztratila. Spousta věcí se změnila. Dnes se znovu dokázala smát, zase byla Odrážečkou, poprvé si dokázala sama najít přátele, smířila se smrtí svého bratra a dokázala jej nechat jít. Zamilovala se. Jedna věc však zůstávala stále stejná. Jizva jež se táhla přes pravý koutek jejích úst byla stále na svém místě. Dnes už ji však dívka nebrala jako upomínku na smrt Kevina. Jizva jí zbyla po ráně, jež utrpěla toho večera. Bílou čárku dívka nyní vnímala jako jednu z připomínek toho, co ve svém životě překonala. Jizvy byly, jsou a budou. Zůstávají, aby nám připomínali, co jsme přežili, co se nám stalo a všechny ty rány, jež nás dostaly až na samé dno. Nesmíme ale zapomínat na to, že jsme se nevzdali. Stále tu jsme. Žijeme a musíme také žít dál. Slzy a zhroucení nejsou známkou slabosti. Prostě jsme příliš dlouho silní a to si vybralo svou daň.

Drobná Nebelvírka o tom věděla své. Promarnila rok života a už to nemohla vzít zpět. Když však přišla šance na to, být znovu šťastná, chopila se jí. Každá šance má jinou podobu. V dívčině případě to byl hnědovlásek se zjizvenou tváří, jež o bolesti věděl víc, než polovina dospělých. Ve svém životě si prožil spoustu špatného a přesto na něj a na lidi nezanevřel. Stal se světlem dívčina života. Světlem, jehož se už dívka nehodlala vzdát.