Cizinka

Kapitola 190: Neochota přijmout skutečnost

Jedna po druhé vstoupily Nebelvírky do krbu v Děravém kotli a následně zmizely v zelených plamenech. Pevná půda pod nohama se jim na krátký okamžik rozplynula, načež se ocitly na místě, jež bylo třem z nich neznámé. "Tak jo." vydechla černovláska, když poslední z dívek vylezla z krbu a oprášila se. "Tady jsem vyrostla. Doufám, že se vám tu bude líbit." rozhodila rukama a poněkud smutně se na své kamarádky usmála. Do místnosti vstoupila žena, které mohlo být kolem čtyřiceti let. "Sam, Lily." usmála se vřele na dvě dívky a v zápětí je objala. "A ty musíš být Eleanor." obmotala své velice hubené paže kolem brunetky. "Ano, paní Druelová. Ráda vás poznávám." "To já tebe také. Roxy mi o tobě hodně vyprávěla. A prosím, říkej mi Estelle." "Dobře, Estelle." přikývla dívka. Když se od ní žena odtáhla, využila příležitosti a podrobně si ženu prohlédla.

Estelle byla přibližně stejně vysoká jako její dcera. Výška však nebyla to jediné, co Roxy po své matce zdědila. Černé nespoutané vlasy jí splývaly na zádech v překrásných kudrlinách. Její oči zářily do dálky i přes to, že tvář zdobily vrásky způsobené obavami a strachem. Už na první pohled bylo patrné, že je něco špatně.

Roxyina matka se snažila vytvořit tu nejlepší atmosféru, které byla schopna. Černovláska však její snahu nedokázala ocenit. Neustále se tvářila naštvaně a místo poděkování jí co nejčastěji odsekávala. Takovou ji Nel neznala. To nebylo dobré znamení.
Když při večeři pohlédla Estelle do oříškových očí, jejich majitelka neodolala zvědavosti. Co bude za rok? Zeptala se v duchu na první otázku, která ji napadla. Okamžitě toho litovala.

Černovlasá žena ležela na lůžku v bílé místnosti. Byla bledá, kost a kůže. Dívala se na svou dceru, které bylo teprve osmnáct let. Věděla, že to nebude trvat dlouho a navždy ji opustí. Nechá ji, aby se starala sama o sebe, aby se postavila světu a poprala se s ním. Sama. Temné myšlenky odsunula do pozadí naděje v podobě tří mladých čarodějek, jež stály po dívčině boku. Nesměla také zapomínat na chlapce, jež objímal plačící dívku a do ucha jí šeptal slova útěchy. Estelle natáhla ruku ke své dceři a počkala, až k ní černovláska na rozklepaných nohách dojde. "Mám tě ráda, Roxy. Víc než cokoli. Pamatuj si to. Jsi to nejcennější, co jsem ve svém životě měla. Jsi ten největší dar, jaký mi kdo mohl dát. Jsi výjimečná. Máš v sobě spoustu dobra..." "Mami, prosím..." zašeptala dívka skrze pláč.

Neprosila jen o pár vteřin či minut. Prosila o dny, měsíce a možná i roky, které jiné dívky budou mít možnost prožít se svými matkami. Tahle černovláska takovou možnost však neměla. Prosila ženu, jež jí dala život, aby bojovala. Celý rok jí vyčítala, že se vzdala, aniž by věděla, že ta nemoc nepřišla jen tak. Estelle o ní věděla několik let. A bojovala. Nevzdávala se. Nevzdávala se naděje, že se dalšího dne probudí, aby znovu spatřila úsměv na tváři své dcerky, kterou nadevše milovala. V tu chvíli však už cítila, že jakmile Roxy vyjde dveřmi z nemocničního pokoje, už nikdy se zpět nevrátí. Už nebude mít důvod. Nebude tu nikdo, koho milovala, nikdo, koho by chodila prosit o další den s ním. Nebude tu žena, jež jí vychovala. A tak se také stalo. Brunetka se posunula dopředu o jeden jediný den. Bylo ráno, krátce před návštěvami. Tehdy černovlasá žena několikrát zamrkala ve snaze udržet oči otevřené. Když svou snahu vzdala a ona zářivá okna do její duše se zavřela, nikdy více už světu neukázala tu záři, jež v nichž obvykle panovala.

Nel těžce vydechla. Rozmrkávala slzy, jež se jí draly do očí. Z opačné strany stolu se na ní usmívala žena, jež měla během pouhého roku opustit tento svět. Dívčina srdce se zmocnila úzkost a bezmoc. Proti některým nemocem jsme bezmocní. Čarodějka, jasnovidka, mudla... Co na tom záleží? Ve výsledku si můžeme být všichni rovni. To jediné, na čem záleží je to, co zde po sobě zanecháme. Co bude náš odkaz. V případě této statečné ženy se jednalo o její mladší kopii, jež se momentálně přehrabovala ve své večeři a odmítala si připustit, že za rok už se tu takhle nesejdou. Čas plyne. Neúprosně. Nikoho nešetří. Bere a dává, dává a bere a my jsme proti němu bezmocní.

_______________________________________

Kapitola číslo 190! Naprosto šílené číslo (alespoň podle mě). Pomalu, ale jistě se blížíme ke kapitole číslo 200 a s ní nás čeká i začátek školního roku, jež bude pro naše hrdiny poslední.

Jsem ráda, že se stále držíte, čtete tento příběh a podporujete mě v jeho psaní.

Děkuji za vše.

💋🤗💖