Cizinka

Kapitola 133: V Jamesových vzpomínkách

Žena s pečlivě vyčesaným drdolem procházela Velkou síní. Přesto, že se snažila působit klidně, její neteř si byla jistá, že klid je to poslední, co cítí. Když procházela kolem skupinky Nebelvírů, na okamžik zastavila. "Máš jít za profesorem Brumbálem, Ellie. Heslo znáš." oznámila dívence a pak už opustila místnost. Brunetka na nic nečekala. Vyskočila na nohy a už se hnala hradem k onomu chrliči, jež hlídal vstup do ředitelovi pracovny.

"Bertíkovy fazolky." oznámila chrliči. Ten okamžitě odskočil stranou a uvolnil jí tak cestu. Vyběhla schody, zaklepala a po vyzvání vstoupila. "Chtěl jste se mnou mluvit, pane profesore?" zeptala se, jakmile za sebou zavřela dveře. "Ano, Nel. Posaď se, prosím." pokynul dívce ke křeslu, jež stálo naproti němu. Nel se tedy posadila. Její oříškové oči profesora nervózně pozorovaly. Stále se ještě nedokázala vzpamatovat z toho, co viděla. "Dnes v odpoledních hodinách napadli Smrtijedi jedno z menších, čistě mudlovských měst." Dívka přikývla. "Vím o tom, pane profesore. Viděla jsem to." těžce polkla. "Ach tak. Spontánní vidina?" "Řekla bych, že ne." odpověděla brunetka a protřela si oči. "Vyvolala si ji." přikývl ředitel. "Kdyby se ti povedlo vyvolat vidinu, jež by předpověděla budoucí útok, moc by nám to pomohlo." "Pokusím se, pane profesore. Ale nic vám slíbit nemůžu." Vůbec nic. Znáte tu chvíli, kdy se něco děje a vy víte, že nic nemůže udělat? Že jste v tu chvíli bezmocní? Tak moc by jste chtěli, ale ona se vám to nedaří? Víte, co mám myslím? Tak přesně takhle se ona hnědovlasá Nebelvírka cítila, když se vracela do Společenské místnosti Nebelvíru. Bezmocná, vyděšená, nešťastná a naprosto nemožná.

S některými věcmi ale nemůžeme hnout násilím. Někdy to chce prostě čas. Některé věci nelze uspěchat a nám nezbývá, než čekat. Musíme být trpělivý a hlavně zůstat v klidu. Jak se nám to ale má podařit když víme, že za každé naše zaváhání a za každou chvíli, kterou budeme potřebovat navíc, zaplatí někdo tu nejvyšší cenu? Občas prostě nemáme na výběr. Ani ta nejkratší válka se neobejde bez svých obětí. A mi tomu můžeme pouze přihlížet.

Společenská místnost Nebelvíru byla prázdná. Trojice Pobertů dívka našla v jejich ložnici. S nervózním úsměvem zavřela dveře a pohlédla na chlapce. "Potřebuju pomoc." "Jakou?" zeptal se bez zaváhání hnědovlasý chlapec. "Musím se naučit vyvolávat vidiny." "Jak ti s tím ale můžeme pomoc my? Ani jeden z nás není jasnovidka." uchechtl se Sirius. "Potřebuju trénovat. Stačí jen, když mě necháte, abych zkusila nahlédnout do vaší minulosti." "Jen do minulosti?" ujišťoval se Remus. "Časem i do budoucnosti. Ale pokud nebudete chtít, nemusíte to dělat. A u budoucnosti by platilo to, že bych vám neřekla, co jsem viděla. Na tom musím trvat." Chlapci si vyměnili zmatené pohledy. Nakonec přikývli. "Chceš začít někým konkrétním?" zeptal se brýlatý chlapec. "Můžeme začít s tebou, Jamesi." mrkla na něj dívka a přešla k němu. Pohlédla mu do očí a zamyslela se. Na co se ptát? Co chce vědět? Přátelé před Bradavicemi. Nic. První let na koštěti. Trefa.

Dívka na pár okamžiků zahlédla malého Jamese, jak se snaží získat nadvládu na koštětem. Nebylo mu víc, než tři roky. Brunetka očekávala tvrdý pád. Ten však nepřišel. James nebyl Chytačem a kapitánem Nebelvírského famfrpálového týmu pro nic za nic. Byl to přirozený talent.

"Páni." vydechla dívka, když se její mysl vrátila zpět. "Už jako malej si byl na koštěti dobrej." uznala. Setkání s Lily. Tentokrát se drobná brunetka ocitla ve Velké síni. Na kraji Nebelvírského stolu seděla skupinka prváku. Mezi nimi dívka rozpoznala. Jamese s jeho nespoutanými vlasy a svou zrzavou kamarádku, jež byla v té době na svůj věk poměrně malá. Brýlatý chlapeček natáhl svou ruku k dívce. "James Potter." Zrzavé děvčátko ji přijalo s milým úsměvem. "Lily Evansová."

Jen co se dívka znovu octla v Pobertovské ložnici, dostala nápad. "Kdy ses zamiloval do Lily?" zeptala se chlapce. "Cože?" "Kdy ses zamiloval do Lily, Jamesi?" zopakovala dívka svou otázku. "Během třetího ročníku... To té doby to byl spíš jen vtip..." začal se vymlouvat chlapec. Chvíle, kdy se zamiloval.

K jejímu překvapení se přesunula do té samé chvíle. Viděla, jak se dívka na chlapce usmívá. Pak se obraz rozplynul a nahradil jej další. O něco starší Lily seděla u krbu se svou blonďatou kamarádkou a něčemu se smála. Následovala další vzpomínka a po ní hned další. Lidé, jež v nich vídala byli stále starší. Nakonec zahlédla pár okamžiků z posledních měsíců. Otevřela oči. Za malou chvíli toho viděla spoustu. Viděla úryvky Jamesových vzpomínek na Lily od chvíle, kdy se poznali, až po současnost. V mnohém se od sebe jednotlivé okamžiky lišily. Jedno však měli společné.

"Lhal si." promluvila brunetka na brýlatého chlapce. James zmateně zamrkal. "Nezamiloval ses do ní jen jednou." Teď už to chlapec pochopil. "Zamiluju se do ní pokaždé, když vidím její úsměv." Úsměv. Zdánlivě taková maličkost. Opak je však pravdou. Upřímný úsměv toho svede mnoho. Rozzáří lidskou tvář a zahřeje i ledové srdce. Kdo se nesměje, jako by přestal žít. Smíchem předáváme svou radost dal. Smíchem, si jedna zrzavá dívka získala srdce Nebelvírského Chytače, aniž by o tom měla tušení.