Cizinka

Kapitola 124: Záře

Poté, co dívka svůj příběh dovyprávěla, nastalo ticho. Nikdo ani nedutal. Všichni čekali, co jí na to chlapec, kterému v podstatě vyznala lásku, odpoví. On však zaskočeně zíral do zdi před sebou. Byl to šok. To brunetka chápala. Doufala však, že mu bude stát alespoň za pitomou větu či objetí. Nestalo se. Do očí se jí začaly hrnout slzy. "Děkuju, že jste mě vyslechli. Pochopím, pokud se mě teď budete stranit. Zahrávám si s časem a to je nebezpečné. Pokus se mnou nebudete chtít mít nic společného, nebudu se na vás zlobit. Omlouvám se. Vám všem." pronesla třesoucím se hlasem a vyběhla z kabinetu ven.

Slyšela za sebou kroky a volání svého jména. Bylo jí to jedno. Nezastavovala. Po chvilce však musela kvůli vysokým podpatkům zpomalit. A tehdy ji ten, kdo se za ní běžel, dohnal. Chytil ji za ruku a přes její protesty ji zatáhl do jedné tmavé uličky. "Ne! Pusť mě!" snažila se dívka vytrhnout svou ruku z pevného sevření. Marně. "Nechci ti ublížit, Nellie." Jakmile zaslechla onen hlas a oslovení, uklidnila se. Do smíchu jí však stále nebylo. Zvedla hlavu a prohlédla si chlapcovu tvář. Štěstí, zmatek, obavy a láska. To vyčetla z jeho očí. "Proč si mi to neřekla dřív?" Čekala tuhle otázku. "Brumbál mi to nedovolil. A já na to stejně nebyla připravená. Sice byly chvíle, kdy jsem ti to chtěla říct, ale asi bych to stejně neudělala. Příliš jsem se bála tvé reakce." "Myslíš, že bych tě zavrhl?" "A ne snad? Můžu ti vzít všechno, co si měl v mé době. Můžu ti vzít celou budoucnost. Tak mi řekni, proč by si mě měl chtít ve svém životě?" zeptala se s vážnou tváří. Chlapec mlčel.

"Vidíš? Proč bys stál o mě, když se v budoucnu můžeš zamilovat, mít syna a..." "To bylo tehdy." přerušil ji chlapec. "Jo. A byl si šťastný. Viděla jsem to, Reme. Úryvek tvého života. Nebyl si šťastný, dokud si nebyl s ní." "To bylo tehdy." trval na svém chlapec. Tvářil se klidně, vyrovnaně a to dívku neskutečně rozčilovalo. "Miloval si ji, Remusi! Co na tom nechápeš?! I když teď budeš se mnou, jednou se zamiluješ do ní..." po tvářích ji stékaly slzy a ona už se je ani nepokoušela zastavit. "Proč by to mělo teď být jinak?!" křikla a pokusila se k němu otočit zády. "Protože mám tebe." odpověděl chlapec a na důkaz slov ji lehce políbil. "N-Nechápu, co tím myslíš..." Vzal její tvář do svých a donutil ji pohlédnout mu do očí. "To, že tě miluji. Tebe a žádnou jinou." Brunetka zalapala po dechu.

"Miluji tě, Eleanor Brownová." usmál se na ni chlapec a očekával její reakci. Nel zmateně zamrkala. "Brownová? Jak o tom víš?" "Tvá teta mi to řekla, než jsem se za tebou rozběhl. A ještě mi dala tohle." vtiskl dívce do ruky jakýsi předmět. Brunetka jej okamžitě poznala. "Babiččin medailonek." Chlapec zavrtěl hlavou. "Tvůj medailonek." opravil ji. "Můj medailonek." přikývla dívka a v tu chvíli se stalo něco, v co si nedovolila ani doufat. Kamínek se slabě rozzářil a už zářit nepřestal. Brunetka se tvrdě kousla do rtu. "Vidíš? Patříš sem." šeptl a vtiskl jí pusu na líčko. "Patříš ke mně."