Cizinka

Kapitola 8: Těžké, opravdu těžké!

Zbytek cesty už Nel nepromluvila. Těsně předtím, než vlak zastavil, odešla se převléknout do hábitu na záchodky. Zavazadla nechala dle pokynů v kupé a vystoupila z vlaku. Chlapce, jež s ní seděli v kupé, nechala daleko za sebou. Navíc oni jeli kočáry a on měla jet s prváky lodičkami. Její pozornost upoutal vysoký muž. Nel věděla, že se jedná o Hagrida. Byl to poloobr. Svolával k sobě prváky. "Zdravím, já jsem..." začala Nel, ale muž ji nenechal domluvit. Široce se na ni usmál. "Ellie! Malá McGonagallová. No malá." uchechtl se a vřele dívku objal. "Tak poďte! Je čas." pobízel skupinku prváků. Nel jej následovala. Za pár okamžiků se už loďky odrazili od břehu a Nel tak znovu spatřila majestátní krásu Bradavického hradu, jež jí znovu vyrazila dech.

Netrvalo dlouho a už stála před Velkou síní. "Mé jméno je profesorka McGonagallová." ozval se přísný hlas. Nel si prohlédla osobu, které patřil. Spatřila ženu, jejíž tmavé vlasy byly místy prošedivělé. Měla je stažené do uhlazeného drdolu. Oblečena byla v zeleném hábitu. "Jakmile projdeme těmito dveřmi, budete zařazeni do koleje. Jmenují se Havraspár, Mrzimor, Zmijozel a Nebelvír." u poslední koleje vyhledala pohledem dívku, jež přijala za svou neteř a téměř neznatelně na ni mrkla. Dveře do Velké síně se otevřely. "Eleanoro, ty půjdeš se mnou jako první." oslovila si šestnáctiletou dívku a ta s ní rychle sladila krok.

"Nemáš se čeho bát." zašeptala žena, když se blížili ke stolu, u kterého seděli profesoři. "Nebojím se, teto. I když, spíš paní profesorko, že?" "Jen o hodině." mrkla na ni s úsměvem žena. Studenti v čele s Nel se zastavili. Minerva před ně předstoupila. Rty měla stažené do úzké čárky. Vypadala velmi přísně. Bylo to zvláštní. Takhle ji Nel nikdy neviděla. Najednou ji měla ráda mnohem víc.

"Jakmile přečtu vaše jméno, posadíte se na tuto stoličku a já vám na hlavu položím moudrý klobouk." kývla hlavou směrem ke stoličce, na které ležel starý, záplatovaný klobouk. Najednou se klobouk rozezpíval.

"Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk, než jsem já,
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti –
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta –
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle –
ti ničeho se neštítí,
by došli svého cíle.
Nasaď si mě a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!"

Klobouk dozpíval. Velkou síní se rozezněl hlasitý potlesk. Profesorka rozbalila svitek se jmény. Už už se chystala začít prvním studentem, když u stolu povstal starý muž vysoké postavy s brýlemi a opravdu dlouhými vousy. "Obvykle si své proslovy nechávám až po hostině a dnes tomu nebude jinak." začal muž, kterého Nel znala z kartiček od čokoládových žabek a z obrazu v ředitelně z její doby. Albus Brumbál, muž, po němž svého syna pojmenoval slavný Harry Potter. "Jen bych vás chtěl upozornit, ale jsem si jist, že většina z vás už to postřehla, že letošní zařazování je poněkud speciální. Máme tu totiž novou studentku, která poněkud netradičně nastoupí do šestého ročníku. Upřímně doufám, že ji mezi sebe přijměte." přelétl pohledem všechny stoly. "Můžete, paní profesorko." Žena lehce přikývla a přečetla první jméno na seznamu.

"Eleanor McGonagallová." brunetka se zhluboka nadechla. Nebyla nervózní ze zařazení, dnes už ne. Znervózňovaly ji pohledy ostatních studentů. Zvláště potom chlapců ze starších ročníku. Nel došla až k Minervě. Usadila se na stoličku. Profesorka jí na hlavu položila klobouk a dívka mlčky vyčkávala.

Zvláštní. Ozval se hlas v její hlavě. Co je zvláštní? Pomyslela si v odpověď dívka. Na tváři jí pohrával lehký úsměv. Je to jako by jsi sem patřila a zároveň nebyla odtud. Zamyslel se klobouk. To bude tím, že skutečně nepatřím do této doby. Přitakala bez jakýchkoliv emocí Nel. Smířila si se s tím? Zeptal se jí klobouk. Nikde se s tím nesmířím. Ale nic s tím neudělám. Pokrčila rameny. Jsi statečná. Jen málo lidí by tuto skutečnost dokázalo přijmout. Podotkl hlas v její hlavě. Všichni by to zvládli. Neměli by na výběr. Klobouk se uchechtl. Pleteš se. Ale s dobrým úmyslem, takže ti to je odpuštěno. No, kam s tebou? Otázal se hlas. Nel jen pokrčila rameny. Jsi chytrá, statečná, přátelská. Kde jsi byla ve své době? Dívka se ušklíbla. To ti nepovím. Mohl by ses nechat ovlivnit. Znovu ten smích. Tak ty jsi i drzá! Zamumlal hlas a Nel se neubránila tichému zasmání. Sice se mi s tebou dobře povídá, ale obavám se, že příliš zdržujeme. Popohnala klobouk Nel. Mmm. Tak se na to podíváme ještě jednou. Drzá, přátelská, chytrá, statečná... Těžké, opravdu těžké! Nel si povzdychla. Takže opět nikam nezapadám. Jako vždy. Nikam nepatřím. Zamručela v odpověď a srdce se jí sevřelo obavami. Tak to ale není. Ty totiž zapadáš do více kolejí. Musíme však najít tu pravou... Vezmeme to tedy hezky v klidu. Ano? Nel jen přikývla. Zmijozel můžeme rovnou vyloučit. Sice jsi drzá, ale záleží ti více na ostatních než na sobě. Jsi přátelská, ale ta odvaha a touha po nebezpečí vylučuje Mrzimor. Takže statečnost nebo chytrost... Mmm... Zajímavé. Možná to sama ještě nevíš, ale v hloubi duše sis už zvolila.... Tohle Nel nepochopila. Povíš mi potom, kam jsi byla zařazena ve své době? Přikývla. Dobrá... Ať je to tedy....

"Nebelvír!"