Cizinka

Kapitola 111: Šílenství začíná

Před večeří se brunetka musela ještě stavit v Nebelvírské věži. Nechtěla jít na večeři s taškou plnou školních potřeb. Před vstupem do společenské místnosti ji ještě zdržela Buclatá dáma. Nezapomněla dívce vytknout, že jí slíbila návštěvu, až jí bude lépe a už se nezastavila, aby svůj slib splnila. Nel byla nucena se dámě zdlouhavě omlouvat, aby jí odpustila. Popravdě by jí zrovna u tohoto obrazu nevadilo, kdyby si s ní nemluvil. To by ovšem také znamenalo, že by se nedostala do své ložnice. Když už asi po desáté dámě vysvětlila, že jí nechtěla ublížit, ale že pouze zapomněla, protože toho měla ve škole hodně, žena se na ní z obrazu zářivě usmála a nabídla jí ukázku svých obdivuhodných pěveckých schopností. Takže když se obraz konečně odklopil, nejenže už dívka nestíhala přijít na večeři včas, ale ještě ke všemu ji bolela hlava.

V ložnici dívek šestého ročníku nikdo nebyl. Nel si teda odložila tašku vedle postele a ještě se rychle převlékla, protože jí už začínala být v šatech zima. Pak už poklusem zamířila do Velké síně. Mlčky se posadila ke svým kamarádkám. Vidličkou se přehrabovala v jídle a nepřítomně hleděla před sebe. Zrzavá dívka pozorovala její počínání. "A dost." zasáhla, když Nel vyšťouchla jednu bramboru z talíře. "Promluvíme si." Brunetka vzhlédla a vážně přikývla. "Tak pojď." chytila Nel za ruku a už ji vedla z přeplněné místnosti pryč. Lily brunetku zatáhla do jedné prázdné, klidné chodby.

"Co se stalo?" zeptala se zrzka, když se zastavily u jednoho z oken. "Někdo mě pozval na ples." odpověděla Nel, aniž by se na svou kamarádku byť jen podívala. Hleděla na potemnělé pozemky školy. "Kdo?" "Teddy." "Páni. A já si myslela, že už spolu tolik nemluvíte." "Myslela sis to naprosto správně. Nechápu, proč mě pozval." pokroutila hlavou Nel. Lilyina odpověď byla krátká, jasná a pravdivá. "Má tě rád." "To já jeho taky." "Jenže?" "Nemůžu mu nabídnout víc, než jen přátelství." "Proč?" "Lily." hlesla brunetka a dlaněmi si na okamžik zakryla tvář. "Proč?" zopakovala zrzka. "Ty víš proč." "A ty to víš?" Tohle Nel zarazilo. Věděla to? Byla si opravdu jistá tím, co cítí? Ne. Odpověděla si. Strach jí nedovolil přiznat si, co doopravdy cítí.

"Zeptej se mě později." požádala Nel zrzku. "Až budu připravená." "A to bude kdy?" Brunetka se uchechtla. "Mám takový dojem, že to ty víš líp, než já." "Jo." zaculila se Lily a objala svou kamarádku. Nel ji objetí bez váhání oplatila. "Půjdeš s ním?" "To mi povězte vy, slečno na všechno znám odpověď." "Hej!" Lily se od brunetky odtáhla a lehce ji bouchla do ramene. "No?" "Já nevím, Lily." přiznala dívka. "Možná bys mu mohla říct, jak se cítíš." "A jak se cítím?" ušklíbla se brunetka a srdce se jí sevřelo. Byla zmatená sama sebou. "Navíc mi jednou Teddy řekl, že jsem si už vybrala. Hned ten první den." V Lilyiných očích se zablesklo poznání. "Uniklo mi něco?" "Jo. Už docela dlouho. Ale to počká. Teď se musíš rozhodnout, jestli ho odmítneš." Brunetka si povzdechla.

Zrzavá dívka položila své kamarádce ruku na rameno v uklidňujícím gestu. "Obě víme, jak tohle celé dopadne." zašeptala. "Ne tak, jak bych si přála." posmutněla Nel. "Pleteš se Elly, možná to nebude probíhat tak, jak sis představovala, ale to přeci neznamená, že to nedopadne přesně tak, jak chceš. Musíš tomu jen dát čas a nepřestat věřit." usmála se zrzka, pustila dívčino rameno a pomalým krokem odcházela. Lily... Jak ráda bych tomu dala čas. Jenže v tuhle chvíli ho nemám nazbyt.

Na večeři se brunetka už nevracela. Potulovala se chladnými chodbami hradu a nechávala se plně pohltit atmosférou tohoto místa. Po konci školního roku ji čekal poslední ročník. Už jen jeden rok měla poté strávit na tomto úchvatném místě. Problém byl v tom, že si nebyla jistá, kdo bude tehdy stát po jejím boku. Mohli to být lidé, kteří ji neznali nebo ti, kteří ji měli rádi a byli by schopni se za ní obětovat a ona pro ně též. Nevnímala kam kráčí, dokud se neocitla jen jednu chodbu od Buclaté dámy. Tehdy se rozhodla jít do své ložnice. Pomalu se připozdívalo a s přibývajícími hodinami se blížil i zákaz vycházení.

Mile pozdravila dámu na obraze, zdědila jí heslo, a jakmile se obraz odklopil, vstoupila do Společenské místnosti. "Kde si byla?" odchytila ji okamžitě její blonďatá kamarádka s širokým úsměvem na tváři. "Projít se. Přišla jsem o něco?" zeptala se zmateně, když si všimla, jak Sam pomalu nadskakuje nadšením. "Příští víkend jdeme do Prasinek!" vypískla nadšeně a čekala na brunetčinu reakci. "No a?" "Jak no a? Půjdeme nakupovat šaty!" Na to se Nel kousla do spodního rtu. "Mně šaty obstará teta." "Vážně?" nejen, že Sam zněla zničeně, ona tak i vypadala. Plánovala si, jak budou šaty vybírat společně a teď se její představa zhroutila jako domeček z karet. "Ale pomůžu vám vybrat, dobře?" pokusila se dívku rozveselit brunetka, ale příliš se jí to nepovedlo. Nel však byla ráda, že si šaty vybírat nemusí. Jindy by to uvítala, ale ne teď. Ne v tuhle dobu a u už určitě ne když věděla, že právě v těch šatech si bude muset definitivně vybrat svou budoucnost, bez možnosti vzít své rozhodnutí zpět.

Co nejrychleji se Nel odporoučela do svého pokoje. Nepotřebovala se dívat do natěšených tváří svých spolužaček, které nadšeně diskutovaly o tom, kdo je na ples pozval, kdo by chtěly, aby je pozval, jak se učešou, nalíčí a jaké budou mít šaty. Nic z toho ji nezajímalo. Nechtěla být součástí tohoto šílenství. Možná někdy jindy, v jiné době. Ale ne teď. Ne tady. Ne, když se musela vzdát něčeho, bez čeho si nedokázala svůj život představit.