Cizinka

Kapitola 80: Tíha minulosti

"Merline." špitla tiše brunetka, aby neprobudila černovláska. Po tvářích jí stékaly slzy. Nechápala to. Ona si stěžovala na svůj život. Na minulost a na to, jak těžké to pro ni bylo. Sirius nezažil smrt blízkého, to ne. Prošel si však vlastním utrpením. A o to šlo. Oba si prošli něčím těžkým. Oba padli několikrát až na dno. Pokaždé ale vstali. Nezůstali na dně. Nevzdali to. Vždycky je něco hnalo dál. Měli kolem sebe lidi, kteří je nenechali padnout, a když se tak stalo, pomohli jim znovu stát. Sirius nikdy nemiloval. Nel na tom byla stejně. Přesto však vždycky měli pro koho bojovat. Měli své přátele.

Žádný život není jen o utrpení. Každý má své světlé stránky. Nel viděla Siriusovo utrpení, ale i chvíle neskutečného štěstí. Prošel si peklem. A nejen on. I Remus. James. Peter. Nejdůležitější ale bylo, že ani jeden z nich na to nebyl sám. Vždycky se mohli opřít jeden o druhého. Pomáhali se, chránili se. V den, kdy se ze Siriuse stal Nebelvír, byl dnem, kdy přišel o svou rodinu. Věděl, že se to stane. Byl si toho vědom a přijal to. Nel ho za to obdivovala. Nebylo snadné přetnou veškerá pouta. A Sirius to udělal. Ten den ztratil svou rodinu a získal mnohem víc. Získal lidi kteří by pro něj zemřeli a on by zemřel pro ně. Jednalo se o tři chlapce, kteří představovali jistotu. Byli pevnou součástí chlapcova života. Dívky do jeho života vstupovali a zase odcházeli. Poberti ne. Ti byli trvalou složkou. Navždy.

Tohle Nel znala. Poznala to díky Lily, Sam a Roxy. Díky nim se cítila výjimečná. Bránily se navzájem, pomáhaly si, byly tu jedna pro druhou. A bez jakéhokoli problémů ji přijaly mezi sebe. Otevřely jí svou náruč, své srdce. Ve chvílích, kdy jí bylo nejhůř, jí ukázaly světlo. A o tohle přesně šlo. Tohle bylo to pravé přátelství. Zemřela by pro ně. Zemřela by i pro Remuse, Jamese a Siriuse. Tím si byla jistá víc, než čímkoli jiným.

Posadila se a pohlédla do černovláskovi tváře. Věřila mu. Teď už si byla jistá tím, že se zvládnout sehrát. Možná přeci jen nebudou ti nejhorší Odrážeči pod sluncem. Jak by také mohli? Oba by pro své přátele zemřeli. A v týmu měl každý z nich dva lidi, pro které by se svého života vzdal. Nel jen doufala, že tahle situace nenastane. O sebe se nebála. Bála se o chlapce, jež spokojeně oddechoval a neměl ani ponětí o tom, co se jeho kamarádce honí hlavou. Možná to bylo dobře.

Brunetka pohlédla na hodiny visící na stěně. Bylo půl sedmé. "Siriusi." oslovila chlapce a jemně s ním zatřásla. "Vstávej." Byl sice víkend, ale dívka nehodlala lelkovat. Od sedmi byly povoleny návštěvy na ošetřovně a ona se už nemohla dočkat, až uvidí svého nejoblíbenějšího Pobertu. "Siriusi, no tak." prudčeji do něj strčila. Černovlásek sebou trhl a otevřel oči. "Co se děje, krásko?" "Potřebuju do pokoje a tvé sevření mi v tom brání." poukázala na chlapcovi ruce, které ji k sobě pevně tiskly. "Neříkej, že se ti to nelíbí." provokoval chlapec. Nel se zvonivě zasmála. "Popravdě? Ani ne." mrkla na chlapce a vyprostila se z jeho sevření. "No jo, nejsem Náměsíčník." Dívku píchlo i srdce. "Nevíš, o čem mluvíš." špitla. "Ne?" povytáhl Sirius obočí. Myslel si, že ví vše. Pletl se. Nevěděl vůbec nic. "Ne." odpověděla Nel suše a už si to rázovala ke schodům. "Jste do sebe blázni, tak o co jde?" Brunetka věnovala chlapci smutný úsměv. "Zeptej se Náměsíčníka." Na to se na ni Sirius zamračil. "Nikdy bych neřekl, že zrovna tobě to bude vadit." Zavrtěla hlavou. "Mne ne, Siriusi. Mně ne." povzdychla si, otočila se k chlapci zády a už vybíhala schody. Mně ne. Pomyslela si a vzala za kliku.