Cizinka

Kapitola 185: Žena v lese

Aby se nějak rozptýlila, popadla pergamen, brk a kalamář. Posadila se k psacímu stolu a dala se do psaní.

Milý Remusi,

Jen jsem ti chtěla dát vědět, že jsem v pořádku. Rodina, u které teď bydlím jsou Weasleyovi. Jsou to milí lidé se skvělými syny. Je to tu fajn, ti prcci mi dokonce pomáhají na všechno zapomenout. Na to všechno, co se děje. Na to, že jsem zase někde, kde to pro mě bylo cizí. Zase jsem si musela zvykat. Občas si říkám, jestli sem vůbec patřím. Vím, že ano. Ale... Někdy je toho prostě moc. Psala jsem si se Sam. Třetí týden prázdnin jedeme všechny k Roxy. Už mi holky hrozně chybí. Ty mi chybíš.

S pozdravem,
Eleanor.

Ps: Ronnieho jsem dostala dodatečně k narozeninám.
Současná adresa: Vydrník svatého Drába, Doupě.

Vložila dopis do obálky, kterou následně zalepila. "Ronnie." zavolala svou sovičku, která poslušně přiletěla. Brunetka jí k nožce dopis připevnila. "Odpočiň si, pak to zanes Remusovi." ještě sově sdělila adresu a jelikož jí kručelo v břiše, rozhodla se zajít do kuchyně na večeři.

Večeře skončila. Charlie s Billem pobíhali po domě, Arthur se ještě nevrátil z práce, Molly seděla v křesle a četla si kouzelnickou kuchařku. Nel seděla na koberci a společně s nejmladším členem domácnosti stavěla věž z kostek. Opět. Tentokrát ji však chlapeček nechal, aby mu pomáhala. Když se setmělo, pomohla brunetka baculce uložit ty zrzavé neposedy do postele. "Molly?" oslovila dívka ženu, když vyšly z pokoje starších chlapců. "Ano, zlatíčko?" "Nebude vadit, když si půjdu lehnout? Jsem unavená." "Ale vůbec ne. Jen jdi." žena dívku objala a zmizela někde v domě. Brunetka odešla do svého pokoje, kde si vzala pyžamo a odebrala se do koupelny. Dopřála svému tělu dlouho a uvolňující sprchu, po které se osušila a už v pyžamu si zalezla do postele. Než zhasla lampičku, jež stála na nočním stolku, pohlédla na klec své sovy. Byla prázdná. Blázínek. Pokroutila nad Ronniem očima, načež lampičku zhasla.

Pokoj se ponořil do uklidňující tmy. Drobná Nebelvírka zavřela oči a s lehkým úsměvem na rtech se ponořila do říše snů s myšlenkou na svou tetu, která se v onu chvíli nacházela neznámo kde.

Tichý, avšak srdceryvný sten se rozléhal lesem, v jehož útrobách se krčila žena, jejíž obvykle upravené vlasy byly nyní rozcuchané. Na tváři měla ošklivý šrám. Nebyla to však ona, kdo vydával onen sten. Kousek od ženy se choulil jakýsi tvor. Hůlka, jež čarodějka tiskla ve své ruce na něj neohroženě mířila. Tvor naposledy zasténal, než naposledy vydechl a jeho oči vyhasly. Čarodějka se vysíleně opřela o předloktí, načež vyjekla bolestí. Po zápěstí jí stékal pramínek krve. Žena se zhluboka nadechla a zvedla hlavu k noční obloze. Zářil na ní měsíc, jež byl před týdnem v úplňku. Měsíční paprsky dodaly bledé tváři mrtvolný nádech, načež se žena zhroutila na zem. Několikrát zakašlala, než se jí podařilo pozvednout hůlku a z posledních sil zašeptat pouhá dvě slova. "Expecto patronum." s tím její ruka klesla k zrmi a hůlka se z rozevřené dlaně odkutálela o kousek dál. Žena bojovala s mdlobami, jak nejdéle dokázala. Když spatřila modravé světlo svého patrona, jak se k ní blíží, zavřela oči a těžce vydechla.

_______________________________________

S tímto se s vámi dnes loučím. Dobrou noc! 🌛

💋🤗💖