Cizinka

Kapitola 143: Otázka a odpověď

Když se dívka od chlapce odtáhla, zmateně zamrkala. "Reme." vydechla. Hnědovlásek se na ní láskyplně usmál a pohladil ji po tváři. "Já musel." "Proč?" zeptala se dívka. Mezi zuby drtila svůj spodní ret. "Protože to byl náš první společný Silvestr." odpověděl jí klidně. Dívka přikývla. "Jeden z mnoha." dodal chlapec, čímž na dívčině tváři vykouzlil široký úsměv. "To nemůžeš vědět, Reme." šeptla. "Ale i tak je to hezká představa." usmála se. "Ale ty ano." "Jak to myslíš?" chlapec ji přitáhl k sobě a donutil ji podívat se mu zpříma do očí. "Zeptej se na to, co tě trápí, Nellie. Já ti možná odpovědět nemůžu, ale tvůj dar ano." To brunetce vyrazilo dech. "Reme..." špitla. "Udělej to, Nellie." "Nemůžu, vždyť..." rozhlédla se kolem sebe. Několik přítomných si je se zájmem prohlíželo. "Pojď." chlapec ji chytl za ruku a už ji vedl po schodech k chlapeckým ložnicím.

Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nel jej následovala. Oběma spadla čelist, když spatřili Siriuse, jak nějaké tmavovlásce stahuje halenku. "Ehm." odkašlal si Remus. Černovlásek pohlédl na svého kamaráda a drobnou brunetku po jeho boku. "Náměsíčníku, krásko, chcete se přidat?" uchechtl se. Nel pouze protočila očima. "Tichošlápku, mohli byste jít jinam?" požádal svého kamaráda Remus. Tmavovlásce se to očividně nelíbilo. "Ale my tu byli první!" "A už tu nebude." ušklíbl se na Sirius. "Tak pojď." podal jí její halenku a zamířil ke dveřím. Před odchodem ještě obejmul drobnou Nebelvírku. "Šťastný nový rok, krásko." "Tobě taky, Siriusi." odpověděla dívka a věnovala mu letmý polibek na tvář. "Aby Náměsíčník nežárlil." "Nemá důvod." mrkla na chlapce Nel a sledovala, jak s tmavovláskou v závěsu opouští pokoj.

Remus seděl na posteli a čekal, až k němu dívka přijde. Stáhl si ji k sobě na klín a jemně se na ni usmál. "Do toho." "Jsi si jistý?" "Pokud je to jediná možnost, jak ti můžu ukázat, že to s tebou myslím vážně, tak ano. Jsem si jistý." Brunetka přikývla. Zahleděla se do těch okouzlujících medových očí a najednou věděla, že žádné ujištění nepotřebuje. Věřila mu. Věřila, že ji miluje. Nebyla si jistá, jestli někdy překoná strach z toho, kým je, ale tak to už prostě bylo a ona byla odhodlaná mu pomoci se s tím vyrovnat. Lepšilo se to. Každou chvílí, co byli spolu, to bylo lepší. Věděli to oba. Cítili to. Každou vteřinou si byli blíž a blíž. Děsilo je to a zároveň je to dělalo šťastnými. Vše, co dívka chtěla a potřebovala měla přímo před sebou. Pohladila chlapce po tváři a letmo jej políbila na rty.

Někdy i málo stačí k tomu, aby si člověk uvědomil, že mu k životu stačí maličkosti. Žádné drahé dary, okázalá gesta a předvádění se před celým světem. Některým lidem stačí vřelé slovo, láskyplné objetí nebo pouhá společnost milované osoby. I tak drobné věci mohou vyvolat spoustu citů, či otázek. Viteály. Kde jsou? Byly to klíče. Klíče k budoucnosti, jakou by si dívka přála. A tehdy se to stalo. Tehdy jej poprvé spatřila. Lord Voldemort.

Muž bez nosu. Oči, jež byly podobné hadím. Chlad, který cítila při pohledu na něj. Zahlédla budovu, do níž muž vešel a knihu či sešit, jež svíral v rukou. Podával jej nějakému muži, jehož tvář byla dívce povědomá. Deník Toma Riddlea.

Prostředí se změnilo. Tentokrát dívka sledovala hada, jež se plazí po boku svého pána. Nagini.

Následovala pracovna profesora Brumbála a šuplík v psacím stole, jež ukrýval tři předměty. Rojvolův prsten, Diadém Roweny z Havraspáru a Pohár Helgy z Mrzimoru.

Následoval poslední. Přívěsek ukryt v chladné jeskyni. Zmijozelův medajlonek.

Tak tady jste. Pomyslela si dívka. "Co jsi viděla?" zeptal se jí chlapec. "Něco, co nám všem zajistí budoucnost."

_______________________________________

Tahle kapitola se wattpadu očividně nelíbí. Odmítá mi ji totiž vydat!

Co jsem komu provedla? 😭