Cizinka

Kapitola 130: Žárlivec

"Viděl si mě někdy odmítnout palačinky?" "Ne." odpověděl chlapec bez rozmýšlení. Měl pravdu. Taková pochoutka se přeci neodmítá. Zvláště když máte karamel, ovoce, šlehačku a pokud by byla i zmrzlina, nikdo by se určitě nezlobil. Brunetka dokázala ocenit dobré jídlo. Zvláště pak to sladké. "Takže do kuchyně?" ujišťoval se černovlásek, zatímco se kráčeli směrem k hradu. Drobnou brunetku stále držel kolem ramen. Ta se nijak nebránila. Nevadilo jí to. Když viděla Siriuse poprvé, nedokázala si představit, že by se z nich stali přátelé. A teď? O pár měsíců později tu kráčí společně s Poberty, jako by odjakživa byli ti nejlepší přátelé. A možná, že také byli.

Nemohla však přehlédnout smutný pohled hnědovlasého chlapce, jež byl pro ni přeci jen důležitější. Usmála se tedy na Siriuse, setřásla jeho ruku a přidala, aby srovnala krok s Remusem. Jakmile tak udělala, kolem pasu se jí omotala chlapcova paže. "Žárlivče." uchechtla se a bokem se k chlapci více natiskla. "Já nežárlím. Jen..." "Jen co?" "Jen... Dobře. Žárlím. Ale můžeš se mi divit? Je to Sirius. Vždycky ho chtěla každá dívka, takže jsem prostě trochu nesvůj." Dívka jej chytila za ruku a donutila zastavit. Pokynula Jamesovi a Siriusovi, ať jdou napřed. Jakmile byli chlapci z doslechu, obrátila svou plnou pozornost na Remuse.

"Tak teď mě dobře poslouchej, Reme. Sirius je jen kamarád. Nikdy nebyl nic víc a ani nebude. Za celý svůj život jsem nepoznala lásku, dokud do mého kupé letos v září nevstoupil hnědovlasý chlapec, jehož přátelé donutili zeptat se mě, jestli tam mám volno. Už tehdy jsem věděla, že jsi jiný. Byl jsi výjimečný. Stali se z nás přátelé. A podívej se na nás teď..." uchechtla se. "Vyznali jsme si lásku. Ty žárlíš na našeho společného kamaráda a já bych s radostí uřkla každou holku, která se na tebe podívá. Jsi mi blíž, než kdokoli jiný." "To ty mně taky." "A přesto jsme stále jen přátelé." "Jen? Přátelství dokáže mnoho věcí, Nellie." "Jenže někdy je i přátelství málo, Reme. Někdy člověk touží po něčem víc. Po něčem, co nikdy nemůže mít..." Tehdy ji chlapec umlčel svými rty.

"Tohle už nikdy neříkej." zašeptal, jakmile se odtáhl. "Proč?" zeptala se dívka. "Protože to není pravda." odpověděl a pohladil ji po tváři. "Možná ne teď. Možná ne za týden ani za měsíc. Ale jednou... Jednou budeme spolu." Oříškové oči se setkaly s medovými. "Jsi si jistý? Nikdy bych tě do toho nechtěla tlačit." "Nikdy jsem si ničím nebyl jistější. Ale je nám šestnáct, Nellie." Tohle dívka chápala. Na nějaké závazky byli ještě mladí. "Dej mi čas do konce sedmého ročníku." "Co bude na konci sedmého ročníku?" ušklíbla se dívka. "Staneš se mojí snoubenkou." mrkl na ni sebevědomě chlapec a ona jej na malý okamžik nepoznávala.

Je zvláštní, co s námi dokáží udělat lidé kolem nás. Ať už si to přiznáme nebo ne, mění nás. Každý nějakým způsobem ovlivňujeme své okolí a s ním i lidi v něm. V tomhle nejsou výjimky. Nezáleží na tom, jestli dobře nebo špatně. Každý předáváme svým blízkým něco ze sebe a naopak přebíráme něco od nich. Ovlivňujeme se navzájem. Někdy pozitivně a jindy zase negativně. A jak se ovlivňovala tato dvojice mladých Nebelvírů? To bylo pro ně oba záhadou.