Cizinka

Kapitola 114: Dva dny

Čas utíkal rychle. Skončila poslední vyučující hodina a tím začaly prázdniny. Zbývaly dva dny do Vánočního plesu a napětí narůstalo. Nel už dávno přestala doufat, že by ji hnědovlásek s medovýma očima pozval na ples a proto přijala Teddyho pozvání. Ode dne, kdy spatřila úryvky z budoucnosti svých přátel, neměla ani jednu vidinu. Dokonce ji přestaly trápit i noční můry a ona si tak mohla užívat tolik vytoužený klidný spánek, který zoufale potřebovala. Ze začátku si jej však nebyla schopna užít. Většinu nocí proplakala. Utápěla se ve vzpomínkách na ten čas, jež v této době již strávila. Její srdce se svíralo nevídanou bolestí. Sice své přátele ještě neztratila, ale mělo k tomu dojít. Neskutečně ji iritoval Remusův postoj k této situaci. Nebudeme se tím trápit. Všechno to budeme řešit, až se to stane. Bla bla bla. Jen to odkládá. Vztekala se v duchu brunetka. Nechápala to. Jak může být tak klidný? Ptala se sama sebe již po několikáté. Protože neviděl to, co jsem viděla já. Odpověděla si s hlasitým povzdechem. Vracela se akorát z knihovny, do které po vyučování zamířila, aby před prázdninami vrátila vypůjčené knihy. Před obrazem Buclaté dámy nahodila falešný úsměv a po odklopení obrazu vstoupila dovnitř.

Na sedačce u krbu spatřila brunetka jednu ze svých kamarádek. "Kde jsou holky?" zeptala se blondýnky, když k ní došla. "V pokoji." odpověděla Sam a usmála se na dívku. "Zůstáváš tu o prázdninách?" Tak tohle byla rána pod pás. Sam o tom samozřejmě nemohla mít ani tušení. Přesto to bolelo. "Nevím." odpověděla Nel co nejvíc popravdě to šlo. "Ještě si o tom s tetou nemluvila?" "Tak nějak." odpověděla vyhýbavě, ale blondýnce to stačilo. "Nepůjdeme se projít?" navrhla Sam, ale Nel zavrtěla hlavou. "Potřebuji něco probrat s tetou." "Dobře. Ale skoč se alespoň převlíknout." "Jasně!" ušklíbla se brunetka a už vybíhala schody vedoucí k dívčím ložnicím.

Aniž by pozdravila zrzku ležící na posteli, odhodila svou tašku a převlékla se. Z koupelny byla slyšet tekoucí voda. Roxy zřejmě něco rozčílilo a tak se potřebovala uklidnit. Nezabývala se tím. Vlasy si stáhla do volného culíku a sáhla po klice. "Jdu za tetou." oznámila zrzce a otevřela dveře. "Nel, zadrž." Brunetka se na Lily překvapeně otočila. "Kdyby se cokoli dělo, cokoli, jsem tu pro tebe. Víš to, že ano?" Nel přikývla. "Dobře. Tak jdi." Vím, ale já ti to nemůžu říct.

Zaklepala na dveře kabinetu. "Dále!" zaslechla hlas své tety a tak otevřela dveře vstoupila. "Děje se něco, Ellie?" zeptala se překvapeně žena sedící za psacím stolem, jakmile spatřila svou neteř. "Potřebuju mluvit s profesorem Brumbálem." "Jde o to kouzlo?" "Ano." Minerva si povzdychla. "Prosím, neptej se mě na to..." žadonila brunetka. "Nebudu. Bude to pro všechny překvapení, že?" "Víš to jen ty a profesor Brumbál." "Já myslela, že..." "Ne. Pan profesor byl toho názoru, že si to mám nechat pro sebe." "Poslechla si?" "Měla jsem na výběr?" "Ach, dítě moje." přitáhla si dívku do objetí. "Půjdeme tam spolu, dobře?" "Dobře."

Než se Nel nadála, seděla v ředitelně po boku své tety a naproti řediteli školy. "Je to nutné?" zeptala se jako první profesorka. Muž přikývl. "Je mi to líto, Minervo, ale Nel nemá na výběr. Kouzlo není trvalé a mohlo by se stát nestabilním." věnoval starostlivý pohled dívence. "Jakmile odbije tři čtvrtě na dvanáct, přijdeš za mnou sem. Pět minut před dvanáctou vyslovíš ono kouzlo a ocitneš se tam, kam skutečně patříš, ať už je to zde či v době, do které ses narodila." "Co když jsem se nerozhodla?" zeptala se rozklepaným hlasem dívka. "Já bych řekl, že si se rozhodla už před delší dobou." Tohle Nel nepochopila. Jak to sakra myslel? To poslední, co v tu chvíli potřebovala, byly hádanky na než odpověď neznala. Na tohle neměla čas. Ne teď. Ne tady.

Po cestě na kolej jí došla jedna věc. Čas utíkal neskutečnou rychlostí. Blížil se konec nebo také začátek. Musela se rozhodnout. To však neznamenalo, že by měla přestat žít a jen přežívat. To dělala skoro rok. A teď, když už konečně žila, se toho nehodlala vzdát. Musela si užít ty poslední chvíle. Pokud si zvolí svou dobu, všichni zde na ní možná zapomenou. Ona ale ne. Jí by měly vzpomínky zůstat. Tak ať je na co vzpomínat.