HOPE

Fesťák - středa 5.7.

Taky se občas krásně probudíte, protáhnete se, užíváte si, že můžete jen ležet, nikam nevstáváte... A najednou vám máma vlítne do pokoje a dá vám tolik úkolů, co musíte do odjezdu udělat?

Hope: ,,To si mi to nemohla říct včera, abych si to naplánovala? Ne, to bych to měla moc jednoduchý..."

Mamka: ,,Nestěžuj si furt! Máš udělat pár věcí po dlouhé době a máš řeči."

Hope: ,,Taky ti vlítnu do pokoje a začnu ti tam řvát. Uvidíme, jak se ti to bude líbit."

Mirek: ,,Nebuď drzá!"

Hope: ,,Nevím, kdo se tu plete do cizího rozhovoru!"

V tu chvíli jsem se neskutečně rozčílila.

Máme: ,,Ještě chvíli a nikam nejedeš!"

Radši jsem se začala oblékat a dál neodpovídala, jinak by to mohlo dopadnout docela zle. Já se nerada hádám, ale jakmile na to přijde, tak se neznám. Začala jsem tedy radši rychle uklízet a připravovala se na to, že se jí určitě něco nebude klasicky líbit. ,,Dvě hodiny tady budu uklízet, jak blbec a určitě si na něco bude stěžovat. Tamhle je drobek, dělej to pořádně, máš nakřivo daný koště..." kecala jsem si pro sebe.
Bylo 11 hodin, když jsme konečně všechno dodělala a začala se konečně chystat. Vždycky když jsem doma, tak se ze mě stane sopka. Kdybych tu neměla babičku a postel, tak tu jsem jednou za čas a pod velkou dávkou antidepresiv. Možná jen na Vánoce. Víte co... Čas klidu, míru a rodinné pohody... To se bohužel ještě k nám nedostalo.
Ve 12 hodin mi volala Vicky, že už ke mně jedou. Rozloučila jsem se s rodinou a modlila se opět ke svým andělíčkům, ať mi ochrání babičku. Nastoupila jsem do auta a najedou ze mě odešla všechna negativní energie.

Hope: ,,Takže teď na vlakové nádraží a pak... Směr festival! Máš Lilly lístky?"

Lilly: ,,Jasně. To byla první věc, kterou jsem dávala do tašky."

Vicky: ,,Stáhla jsem nám na flešku nějaké písničky od kapel, co tam budou. Umí ti to auto přehrát věci z flešky?"

Lilly: ,,Jasně. Tohle autíčko dokáže všechno. Miláček můj."

Hope: ,,Si nějak rychle změnila téma z auta na Petra."

Lilly: ,,To určitě. Jak mi volal ohledně těch vousů... Jsem málem umřela smíchy."

Hope: ,,Jo, chudák. Jeho tvář nikdy nezažije pocit holení vousů."

Lilly: ,,No jo. Petr je jedno velké překvapení..."

Cestou jsme vyzvedly Míšu a společně jely do obchodu.

Hope: ,,Budeme tam tři noci. Koupila bych si spíš věci na snídaně. O oběd a večeře bude určitě postaráno."

Lilly: ,,Hlavně si tam musím nakoupit ledové kafe."

Míša: ,,Jo. To není špatný nápad."

Takže jsme si každá udělala svůj nákup. Já jsem důvěřovala rohlíkům a pomazánkám. Vzala jsem si ještě ledové kafe a nějaký ty minerálky. Vzala jsem si ještě něco ke snídani
a obědu do auta, jelikož jsem to díky úklidu lehce nestihla. Blízko festivalu je město, což bude naše záchrana na potřebné nákupy. S Vicky jsme se shodly na tom, že jídlo je základ spokojeného života. Cestou jsme si pustily písničky a nedivila bych se, kdyby někdo díky našemu zpěvu na nás zavolal policii a nebo měl autonehodu... Ne, že by jsme zpívaly nějak špatně.

Hope: ,,Pamatuješ Lilly, jak jsem zpívaly v tom kadeřnictví a nechaly se unést?"

Lilly: ,,Jo a ta jedna kadeřnice nás slyšela a začala se nejvíc smát a řekla, že máme dost dobrý vysoký tón."