HOPE

Itálie 28.7.

PÁTEK

Vstávaly jsme ve 4 hodin ráno, abychom nic nemusely honit. Ano, ve 4 hodin... To mám většinou půlnoc. V klidu jsme se připravovaly. Nehorázně jsem se těšila na společnou dovolenou. Dlouho jsem neviděla Magdu, takže na tu se také dost těším.

Hope: ,,Snad jsme na nic nezapomněly... Taťka už je před domem." (šeptala jsem)

Lilly: ,,Co jsem se tak koukala, tak jsem nic neviděla. Podle mě můžeme jít."

Potichu jsme vylezly z baráku a já zamkla. Sedla jsem si do auta, kde jsem se přivítala
s Magdou a taťkou. Oba dva byli naprosto v klidu, takže se asi usmířili. Upřímně v to doufám, protože bych nechtěla, aby se hádali na dovolené a vlastně celkově.
Cesta trvala něco kolem hodiny a půl, takže jsme před 6. hodinou byli na letišti. Nebudu lhát, že jsem v autě neusnula.
Z auta jsme si vyndaly kufry a šly na letišti na odbavování. Má se odbavovat 2 hodiny před odletem, my to měli hezky akorát. Po odbavování jsme se dostali do druhé haly a já opět usnula. Byla jsem šíleně unavená.

Magda: ,,Letím poprvé, tak mám strach."

Lilly: ,,Já taky."

Hope: ,,Já nerada lítám. Vždycky mě bolí hrozně uši..."

Táta: ,,To zvládnete. Než se nadějete, tak budeme v Římě."

Hope: ,,Nemůžu se dočkat té lodi."

Táta: ,,Taky jsem na to zvědavý. Vždycky jsem chtěl být námořník, tak teď si ten sen splním."

Hope: ,,Já bych to asi nemohla kormidlovat."

Táta: ,,Tě naučím. Nesmíš ale narazit."

Hope: ,,To právě není vyloučené."

V 8 hodin jsme nastupovali do letadla a ve mně se chvěla dušička. Mám z lítání trošku strach. Největší mám z těch uší, protože to nehorázně bolí. Jako malá jsem měla skoro pořád zánět středního ucha a kvůli častému propichování bubínku mám citlivé uši. Takže se nemůžu potápět moc hluboko a létání mi dělá taky problém. Aleluja.
Let trval bez přestupu 2 hodiny a půl. Jídlo v letadle nebyla rozhodně žádná gastronomie, ale dalo se to nějak sníst. O uších se nebudu radši ani zmiňovat. Magda s Lilly to bezproblémově zvládly. Taťka si užíval pocit, že on se ničeho nebojí a ani ho nic nebolí. Cesta nebyla strašná. Bylo docela hezký se koukat na pohled z letadla a letět mezi mraky. Přistání dopadlo také v pořádku.
Ve 12 hodin jsme byli už hotový před letištěm a měli i své kufry. Táta si vyzvedl půjčené auto a mohli jsme vyrazit směr Correzzoli.

Táta: ,,Připravte se na to, že cesta bude trvat nejrychleji pět hodin."

Hope: ,,To je docela v pohodě."

Magda: ,,Ještě musíme na nákup jídla, abychom měli co jíst."

Táta: ,,To pojedeme tak šest. Takže na večeři už snad budeme v našem hotelu."

Hope: ,,Co si mám představit pod pojmem hotel?"

Táta: ,,Tam kde se dá hezky přespat."

Cesta trvala 6 a půl hodiny. Chvíli jsem myslela, že už to nevydržím. Bylo hrozné vedro,
v autě blbla klimatizace a byla jsem nevyspalá. Udělaly jsme velký nákup (dost velký) a už se blížili pomalu k cíli.
Ubytování bylo v hotelu La Corte. Vypadal velice nemoderně, ale svým způsobem bylo toto místo moc pěkné. Dali jsme si některé věci na pokoj, došli si na večeři, osprchovali se a bez řečí lehli do postele.
Kolem půlnoci mě vzbudilo nejen velké vedro, ale největší bouřka v mém životě.