HOPE

Cesta k Míše a na oslavu

Než jsem se nadála, seděla jsem ve vlaku a jela k Míše. Přemýšlela jsem nad chatou, když jsem uviděla malou holčičku s mamkou, která byla od pohledu docela nepříjemná. Holčička byla docela živá a hezoučká. ,,Sedni si už!" zvýšila na dceru hlas. Sedly si a mamka vyndala nějaké papíry a vůbec si své dcerky nevšímala. ,,Mami a bude tam i dědeček?" zeptala se. ,,Charlie, nech mě být. Musím dělat práci!" okřikla ji a Charlie se zklamaně koukala z okna. Připomnělo mi to sebe, když jsem byla malá a namalovala mamce obrázek. Řekla mi sice, že je hezký, ale ani se na něj nepodívala. Malovala jsem ho ve škole celý dva dny a bylo pro mě zklamáním, že jsem ho našla druhý den v koši. Takže jsem začala malovat obrázky jen babičce, která mi dávala chuť dál malovat a něco vyrábět.
Po chvíli jsem ale musela vystoupit. Bylo mi té holčičky líto, jelikož jsem věděla, jaké to je, když si vás rodič vůbec nevšímá. Vystoupila jsem z vlaku, kde už čekala Míša. Přivítaly jsme se objetím a začaly si plánovat večer. Svěřila jsem jí, co se stalo na chatě. Navíc Toma znala osobně a už od začátku, co jsem se s ním seznámila.

Míša: ,,Takže spolu chodíte?" (málem jsem se zakašlala)

Hope: ,,Ne. Já to tak alespoň vidím. Do toho na té oslavě budou oba dva, což bude docela dost sranda."

Míša: ,,Tom je podle mě lepší. Vyzvedne nás na tu oslavu, že jo?"

Hope: ,,Jojo. Kolem sedmé. Půjdeme tam pěšky... Dva kilometry."

Míša: ,,Jo, budeme velký holky."

Hope: ,,A jak to, že nejde John?"

Míša: ,,Nemůže. Štve mě to..."

John je když tak Míši přítel už rok. Přála jsem jim to od první chvíle, kdy se seznámili. Dali se dohromady až po dvou rocích, co se znali. Čekala jsem na to každý den. Děláme si srandu, že mě adoptovali a budu u nich bydlet v garáži, protože já si žádného manžela nenajdu.
Přišly jsme k ní domů. Byla tam jen její mamka. Na Míšu jsou ohledně zábav trošku přísnější, jelikož se v 9. třídě na rozlučáku ,,trošku" opila. Jejímu tátovi řekla, který nás odtud vezl, že jsem měla heroin s vínem, přitom jsem neměla žádný alkohol v sobě a ano,
i taková doba u mě dřív existovala. A existuje nadále. Jen se to trošku občas pokazí. Mája (naše společná bývalá spolužačka) v sobě taky něco měla, ale na Míšu neměla. To bylo naštěstí naposledy, kdy jsem ji viděla v takovém stavu. Navíc Míša byla (a je pořád) jedna z nejchytřejších lidí ze třídy a tak byl docela velký poprask, že se zrovna ona opila. Já jsem zase spadla z okna (malá výška), ale nic se mi nestalo, jen bylo horší se dostat zpátky dovnitř. Seděli jsme totiž na okně a bezdůvodně jsem spadla. Navíc jsme s Míšou hrály extraligu ve stolním tenisu a machrovaly před chlapy, co ho tam hráli. Může to asi znít, že jsem musela být taky opilá, ale přísahám, že ne.
Doma jsme si nechaly věci a šly na večeři do jedné dobré restaurace. Asi na pizzu. Měla jsem na ni chuť, jelikož jsem byla pořád přejedená těstovin a asi je chvilku nebudu moct jíst. V restauraci jsme se sešli s partou, s kterou chodíme na zábavy a různé akce. Sedli jsme si společně ven a objednali si pizzu. Šunkovou.

Ray: ,,Konečně jste tady."

Hope: ,,Myslím, že jsme tu hezky načas."

Míša: ,,Jo, to vy vždycky chodíte pozdě."

Ray: ,,Cože? My? A dost, jdu domů. Nemám kamarády."

Museli jsme se začít smát, protože tohle byla jeho klasická věta.

Míša: ,,V kolik půjdeme? Já bych šla kolem půl 7."

Hope: ,,Dobře. Napíšu Tomovi, aby vystoupil v autobusem u té zastávky u tebe doma." (vyndala jsem mobil a napsala mu to)

Ray: ,,A jak bylo na té chatě?"

Hope: ,,Ehm, budeme dělat, že tam všechno proběhlo v klidu a míru."

Ray: ,,A ne snad?"

Hope: ,,Jo, docela i jo. Jen tu poslední noc jsme ty moje narozeniny pořádně oslavili."

Ray: ,,Neříkej, že ses opila." (divil se, jelikož minimálně pozřu to, co obsahuje alkohol)

Hope: ,,Říkám, že budeme dělat, jakoby tam všechno proběhlo v klidu."

On se začal pousmívat. Ray je docela dlouholetý kámoš, s kterým si docela často večer volám a probíráme, co se komu stalo a co je nového. Máme rekord volání a to 4 hodiny.
S Míšou jsme snědly veškerou pizzu. Před půl 7 jsme se tedy rozloučily a šly se domů sbalit a připravit vše důležité. Doma jsem si vzala batoh a dala tam naše důležité věci a dárek pro Dana. Převlékala jsem se, když v tom jsem našla dárek od Toma. Ještě jsem pořád nevěděla, co v něm je, a tak se podívala. Dárek byl v menší taštičce s pandou. Pandy mám moc ráda. V ní byla krabička a fotka. Na fotce jsem byla já s Tomem (ano, Hope, to mohlo všem dojít). Fotka byla daná v rámečku. ,,Ukaž," ozvala se Míša. Já ji fotku podala a šla otevřít krabičku. Byl v ní stříbrný náhrdelník se srdíčkem, na kterém bylo napsané ,,love" (což znamená láska, pro neznalce angličtiny). ,,No ty kráso..." řekla jsem v úžasu. Míša se podívala na náhrdelník a řekla: ,,Fakt je to jen kámoš?" Nevěděla jsem, co na to říct. V tom někdo zazvonil. Míša šla zjistit, kdo zazvonil.

Míša: ,,Je tu Tom, tak honem."

Rychle jsem si na sebe dala náhrdelník, oblékla se a vzala vak.

Míša: ,,Domů nás někdo přiveze, tak čau." (rozloučila se Míša s rodiči)

Míši mamka: ,,Počkej, Míšo. Jak někdo přiveze a v kolik?"

Míša: ,,Jeden kámoš. A nevím v kolik. V kolik se mu to bude hodit. Ježiš, mami."

Sama jsem nevěděla, jak se dostaneme domů. Podle mě pěšky.

Míši taťka: ,,Tak co nejdřív domů a nic nebudeš pít."

Já si zavázala boty a šla za Tomem. Vyšla jsem ze dveří a objala ho: ,,Ten dárek je krásný!" On poděkoval a pousmál se. Míša po chvíli konečně přišla a zavelela, že se jde.

Hope: ,,Nás odveze kámoš, jo?"

Míša: ,,Nemůžu jim říct, že půjdeme pěšky po jedné ráno. By nás nikam nepustily."

Hope: ,,To je pravda a kudy se tam jde?"

Tom: ,,Na druhou stranu..." (začal se smát, jelikož jsme si nevšimly s Míšou, že nejde s námi, ale stál vzadu)

Otočily jsme se tedy a šli vzhůru za dobrodružstvím.
Šli jsme docela rychlejším tempem a nakonec to bylo dál než 2 kilometry a ne jen kvůli tomu, že jsme se ztratili... No co, procházky jsou zdraví.

Hope: ,,A co máš vůbec pro Dana, Tome?"

Tom: ,,Flašku. Klasiku prostě. Vy?"

Míša: ,,My taky. Beztak mu to dá každý."

Hope: ,,Alespoň bude mít zásoby na roky dopředu."

Tom: ,,Asi si taky udělám oslavu..." (provokoval)

Hope: ,,Ty nebudeš pít."

Tom: ,,Jen jako ty včera..." (já se na něho vražedně podívala)

Míša: ,,Povídej. Moc mi toho o včerejšku neřekla."

Tom: ,,Tak všichni to přehnali. Ale nebyla na tom zas až tak hrozně, byli na tom i hůř no. Jo a bude tam překvapení, Hope."

Hope: ,,Jaký?"

Tom: ,,Uvidíš."

Cestou se k nám připojovali ostatní. Upřímně jsem zvědavá, jak tohle půjdeme s Míšou zpátky. Doufám, že nepůjdeme samy. ,,Tam přijdeme beztak mezi posledními. Začalo to v sedm..." řekl někdo. ,,My jsme to nejlepší nakonec," dodala jsem.

*Jak bude probíhat setkání s Markem,  a co se od něj dozví?*