HOPE

Úterý s Ann

V pondělí se nic nestalo. Oddala jsem se naprosté pohodě a opět seriálům. Dnes mám v plánu jet za Annou a strávit spolu den po tak dlouhé době. Vlak mi jede ve 12 hodin. Vstala jsem v 8 hodin, abych všechno v pohodě stíhala. Máma se mi pořád neomluvila a asi se se mnou ani nebaví.
Sešla jsem na snídani a v hlavě se mi promítalo, co mi chybí v batohu. Hlavně nesmím zapomenout na dárek, který Anna dostane k narozeninám.

Babi: ,,Jedeš dneska za tou kamarádkou?"

Hope: ,,Ano. Doma budu kolem osmé, ale možná půl deváté."

Včera jsem si jinak psala s Mattem a Stefanem. Začala jsem si víc rozumět se Stefanem. Matt má trošku jiný smysl pro humor, a tak se občas nepochopíme. Ale oba nejsou špatní. Petr má dobré známý, tohoto kamaráda bych se měla držet.
Došlo mi, že se jede už tento pátek jede do Itálie, a tak mě čekají asi nákupy a zařizování. Ještě mi toho docela dost chybí, ale o to víc se těším na cestování lodí po Itálii.

Máma: ,,Kam jedeš?"

Hope: ,,Za Ann." (a odešla jsem)

Před půl 12 jsem spokojeně vyrazila s batohem na vlakové nádraží. Cestu jsem měla docela delší, jelikož jsem se chtěla projít. Uvažovala jsem, jestli mám zavolat Stefanovi, jak mi dneska psal, že mu můžu klidně zavolat, že se bude nudit. Měla jsem zvláštní pocit. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem u ucha mobil a on to vzal.

Stefan: ,,No nene, kdo pak to volá?"

Hope: ,,Zoufalá dívka v nesnázích."

Stefan: ,,Promiň, koně mám zaparkovaného."

Hope: ,,Co?" (začala jsem se smát)

Stefan: ,,Dívku v nesnázích má zachránit princ na bílém koni. Kůň je ve stáji a princ je jaksi v práci."

Hope: ,,Tak tady umřu. Neruším tě, když pracuješ?"

Stefan: ,,Ne, my tu nemáme moc práce."

Hope: ,,Že mě to vůbec překvapuje."

Stefan: ,,Hádám, že se nudíš, protože by si jinak nevolala."

Hope: ,,Náhodou jdu na vlak a jdu navštívit osobu, kterou jsem dlouho neviděla."

Stefan: ,,Kněz už má nábor pro jeptišky?"

Hope: ,,Kéž by."

Stefan: ,,Takže jedeš navštívit..?"

Hope: ,,Kamarádku."

Volali jsme spolu, dokud jsem nedošla na vlakové nádraží. Ve vlaku mě čekala 45 minutová cesta, takže jsem si vzala do uší sluchátka a poslouchala písničky. Cesta byla podivně rychlá a klidná. Osobně nejradši cestuji v autě.
Vystoupila jsem z vlaku a šla do hlavní haly hledat Ann. Vždycky mám strach, že tam budu sama stát. Naštěstí jsem ji hned zpozorovala. Držela v ruce taštičku. Objaly jsme se a já byla spokojená.

Ann: ,,Ahoj, zlatíčko."

Hope: ,,Ahoj!"

Dala mi taštičku, jako narozeninový dárek a já z batohu vyndala ten její dárek. Vyšly jsme
z vlakového nádraží směr naší oblíbené pizzerie, která byla asi 20 minut cesty. Nemohla jsem se dočkat toho, že si zase po dlouhé době popovídáme.

Ann: ,,My máme stejný boty!" (začala se smát a já si toho všimla)

Hope: ,,Tohle není náhoda. To jsem si je vzala kvůli tomu, že mělo u nás pršet."

Ann: ,,No, já jsem si je taky neměla původně brát!"

Hope: ,,Říkám... Osud to tak chtěl."