HOPE

Úterý a středa

Babička šla spát v 11 hodin, my až ve 2 ráno. Míša spala pode mnou na matraci v povlečení s princeznami. Dokonce večer došlo i na to, že babiččiným snem je se podívat na Machu Picchu v Peru a mě hned napadlo, že ji tam jednou vezmu a splním babičce sen! Chci jí splnit sny, co to jen půjde. Hlavně proto co pro mě udělala a dělá.
Vstaly jsme v 9:30 hodin, ale chtělo se nám pořád spát. Pro Míšu si mají přijet ve 2 hodiny. To se hezky stíháme vykoupat. Šly jsme se nasnídat, ale ta už byla hotová.

Babi: ,,Tady máte snídani. V kolik jste šly spát?"

Míša: ,,Děkujeme."

Hope: ,,Jo, děkujeme. No... řekněme, že to nebylo zrovna hned po tobě."

Babi: ,,Ale byly jste potichu. Ani jsem vás neslyšela. Jo a dnes mám výlet s jednou kamarádkou. Přijedeme až v šest hodin večer, nevadí ti to?"

Hope: ,,Ne. Co máte v plánu?"

Babi: ,,Nějaká přednáška o psychologii. Má to být zajímavý."

Hope: ,,Tak mi pak musíš říct, co ses dozvěděla."

Babi: ,,Odveze nás tam kamarádky vnučka. Napadlo mě... Budeš si dělat řidičák?"

Hope: ,,No... Je to docela drahý a mám hrozný strach z toho. Nemám na to, takže bych ten řidičák ani neuplatnila."

Babi: ,,To si jen myslíš. Není všechno jen o penězích, ale prioritách a strachem se nesmíš nechat ovlivnit, třeba se ti to zalíbí. Co ty, Míšo?"

Hope: ,,Jo, už ho za chvíli začnu dělat. Těším se."

Babi: ,,Tak to je super. Tak já už musím, teď mi napsala kamarádka, že tu za chvíli budou, tak ahoj a mějte se."

Co babička odešla, udělaly jsme si jahodový koktejl. A ano, zase jsme něco vyvedly. Zapomněly jsme dát na mixér víko... a tak nám to vyprsklo po kuchyni. Jahodová bomba
v kuchyni. Půl hodině jsme se tomu smály. Proč ne. Pak jsme se šly vykoupat v teplejší vodě v bazénu, než byla včera.

Hope: ,,Co uděláme k obědu?"

Míša: ,,Já bych si dala třeba palačinky..."

Hope: ,,Hmmm, to já taky. A co tam dát třeba něco veganského?"

Začaly jsme se smát a po vykoupání se daly do toho. Udělaly jsme si je s čokoládovou Nutellou, banánem a jahodami. Bylo to nejvíc dobré!
Při vaření jsme začaly vzpomínat na naše dětství a jaké jsme byly. Chybí mi ty časy. S Míšou jsme na základce měly neuvěřitelné hlášky.
Ve 2:30 odpoledne si vyzvedli její rodiče Míšu a já zůstala sama doma. Potom zasnění do minulosti mě chytla chuť se podívat na nějakou pohádku od Disney. Lehla jsem si v obýváku na gauč a dívala se.
Po pohádce jsem se začala zamýšlet nad tím, co se za tyto prázdniny zatím událo. Mark do dneška nenapsal, což mě ujistilo, že na něj mám zapomenout. S Tomem jsem si to vyřešila tak, že počkám, až se uvidíme a asi by chtělo si promluvit. Bylo mi divný, že mým jediným problémem jsou kluci... Osobně mi pomáhá si jen tak sednou a o pár věcech popřemýšlet, nevymýšlet tragické scénáře a nechat to být. Jenže pro mou bujnou fantazii je sice lehké nevymýšlet žádné tragédie, ale uskutečnit to? To ne.
Než přijela babička, psala jsem si na notebooku s přáteli a psala si o chatě, jestli to tento čtvrtek platí. Domlouvali jsme se, že teď by to bylo ideální, že pak všichni něco mají. Chtěli jsme jet v minulém složení. Byla to největší sranda a nejlepší parta. Plno lidí dá vědět ve středu. Jsem zvědavá, jestli pojede i Tom...
Kolem 7. hodiny byla doma babička. Byla nadšená a převyprávěla mi, co se důležitého dozvěděla. Hlavně se dozvěděla, že nemoci můžou hlavně přicházet s psychiky, že je všechno v hlavě. Pokud si řekneme, že je ráno krásné, přičemž není a budeme tomu věřit, tak bude. Zajímavé... Celkově jsem ji poslouchala a zajímala se o to. Babička neuvěřitelně pěkně vypráví. Jako malá jsem byla schopná poslouchat hodiny a být z toho víc a víc nadšená.