HOPE

O 5 let později...

Hope: ,,Stefane, kam že to jdeme?" (říkala jsem udýchaně)

Stefan: ,,Neboj, už tam budeme."

Odpověděl, ale já mu to stejně nevěřila. Otočil se na mě, chytil mě za ruku a pomáhal mi s výšlapem do kopce. Nekončícího kopce.

Hope: ,,Tenhle výšlap byl nutný, viď?" (začala jsem se smát)

Stefan: ,,Maximálně nutný. Příroda ti prospěje. Hlavně teď, lásko."

Hope: ,,Teď mám být v klidu." (začala jsem se smát)

Stefan: ,,To doktorka neříkala. Říkala, že pohyb je důležitý, ale nepřehánět to. Což my... neděláme."

Došli jsme konečně na ten kopec, ale výšlap stál za to. Byl nádherný výhled na okolí a tu hezkou přírodu. Bylo dopoledne a byla škoda, že neuvidíme západ slunce.
Chtěla jsem si sednout, ale Stefan mi pomohl.

Hope: ,,Až tak špatně na tom nejsem, zlato." (zasmála jsem se)

Stefan: ,,Slíbil jsem, že na tebe budu dávat pozor. A tvůj taťka by mě zabil. Hlavně teď, když mám s ním dobrý vztah."

Začala jsem hltavě pozorovat krajinu, která byla krásná. Stefan mě chytil za ruce a objal.

Hope: ,,Miluji tě, Stefane."

Stefan: ,,Já tebe víc. Přemýšlela si nad jménem?"

Hope: ,,Když to bude kluk, musí to být David, jinak mě táta s dědou vydědí."

Stefan: ,,To je hezké jméno. A neříkám to jen proto, že když řeknu, že se mi to nelíbí, tak mi tvůj táta a děda ukážou, zač je toho loket."

Hope: ,,Že vás to s tátou pořád baví. To provokování si beztak chytil od dědy."

Stefan: ,,Teď chci mluvit o tom, proč jsme tady."

Hope: ,,Bylo by trapné, kdyby si oznámil, že musíš do Německa." (zavzpomínal jsem a on mi pomohl vstát)

Stefan: ,,Stěhování se to taky týká."

Hned jsem se na něj vážně podívala.

Hope: ,,Co?"

Stefan: ,,Nemusíš mít strach, že bych někam odjel, protože to bych se musel dočista zbláznit."

Hope: ,,To jsem si oddychla."

On si najednou klekl a vzal mě za ruku.

Stefan: ,,Hope Claytnová, chci, aby si věděla, že tě miluji od první chvíle, kdy jsem tě viděl a jsem neskutečně šťastný, že s tebou můžu být už přes šest let. Nikdy bych si nedokázal představit, že budu mít tak úžasnou přítelkyni a s ní budoucí rodinu. To je to nejlepší, co mě mohlo, kdy potkat. V mém životě jsem potkal dost lidí, ale nikdo nedokázal to, co ty. Slibuji, že budu mýt nádobí častěji a pomáhat ti se vším, s čím budeš potřebovat pomoct. Chtěl bych se s tebou přestěhovat do Graysu, protože tam si šťastná. Vidím, jak ti chybí babička, mamka a všichni, i když si vždy snila, že budeme bydlet v Londýně. Chtějí mě přesunout blízko Graysu, takže pokud budeš chtít, tak se můžeme vrátit."

Já zůstala v šoku a nevěděla, co mám říct z toho, jak jsem byla dojatá.

Stefan: ,,Ehm... teď máš mluvit." (pošeptal)

Hope: ,,Já nevím, co mám říct."

Stefan: ,,Hope Claytnová, snažím se tě tu nešikovně požádat o ruku. A nohu... Možná, že i hlavu..."

Začali jsme se smát, já ale se slzami v očích.
Vyndal dokonalý prsten a já byla v rozpacích ještě víc.

Hope: ,,Stefane Willsone, potom co jsem tě poznala, jsem věděla, že jsi něco extra v mém životě a já věděla, že bych už nikdy nepotkala někoho, jako jsi ty! Ani nevíš, jak se s tebou moc ráda vrátím do Graysu a budu tam s tebou žít a mít rodinu... Miluji tě!"

Stefan: ,,Takže ano?"

Hope: ,,ANO!"

Nandal mi prsten a já ho objala.
Měla jsem zrovna vystudovanou vysokou školu pedagogickou a úspěšně dokončenou. Je to 6 let od těch prázdnin, kdy jsem se potkala se Stefanem a jsem neskutečně ráda, že jsem ho mohla poznat a že bude součástí mé budoucnosti.
S mamkou je to úplně jiné! Za tu dobu se změnila a udělala velký krok vpřed. Obdivuji ji za to a jsem moc ráda, že to zvládla.
Babička je pořád moje úžasná babička! Navždy ji budu za vše vděčná a jsem ráda, že s mamkou a babičkou budu znovu bydlet.
S přáteli jsem pořád v kontaktu. Vicky se stala logopedem u dětí, Rose studuje návrhářství a módu, Lilly se stala učitelkou ve školce, tak jako Danča. Míša studuje doktorku, stejně jako Anna. Mája vystudovala učitelku na prvním stupni.
Je mi 24 let a musím uznat, že jsem se změnila od toho léta, kdy jsem nastupovala do 4. ročníku a netušila, co se bude dít. Vlastně to nevím dodnes. Vím ale to, že ničeho nelituji, co jsem udělala a odchod určitých lidí mělo svůj důvod. Všechno má svůj důvod a každým člověk nám vnese do života něco jiného. Někdo bolest, lásku, štěstí, smutek, vzor, nenávist... A já mám štěstí, že jsem zrovna potkala tyhle lidi a že z těch miliard lidí mám zrovna tyto lidi ve svém životě. Že tito lidé jsou zrovna má rodina a přátelé.
Nebudu tajit, že se bojím toho, jaká budu matka. Nechci selhat a udělám všechno proto, abych dala všechno mému dítěti. Aby mě milovalo tak, jako já jeho. Nechci být máma, ale maminka.
Až teď jsem pochopila slovo ,,hope". Což znamená naděje a doufat. Vždy jsem toto slovo brala, jako své jméno, ale teď poznávám jeho význam. Pořád máme naději, že bude vše v pořádku a vždy máme mít tu naději, která nesmí vyhasnout. Občas jsem přestala doufat, že bude dobře, že nic nemá cenu. To negativní mě pohltilo, ale naštěstí mi život ukázal, že doufat a věřit je opravdu třeba. Že bez toho je život prostě o ničem. Hlavní je se nevzdávat a bojovat. Nic není nemožné. Člověk je schopen neuvěřitelných věcí a má obrovskou moc. Je jen na každém, jestli ji využije správně.
Důležité je mít lidi, co máte rádi a milujete je, aby byli vaší podporou a vy jejich. Mít lidi, kteří vás mají rádi To je nejdůležitější v životě a já to dobře vím. Vážím si každého člověka, co v mým životě něco znamená.
V životě jsem udělala hodně chyb a teď se na ně dívám se slovy: ,,Co jsem to sakra... Bože můj..." Ale to mi dalo zkušenosti a snažím se sebe i svůj život zlepšovat a být dobrým člověkem.
Děkuji všem za vše a hlavně za to, že jste součástí mého života!

Věnováno všem lidem, kteří jsou v mém životě a jsou zastoupeni v této knize.

✴Chtěla bych poděkovat všem za podporu, přízeň mé druhé knížky. Kdo by měl zájem, tak si může přečíst mou první a to Světlo naděje 😊. Do komentářů mi můžete napsat váš názor, nejoblíbenější část/postavu/nebo tak, jak jste si knížku užili,... Snad brzy uvedu svoji další! Ještě jednou moc děkuji! ❤ Makyna. ✴