HOPE

Co se to děje?

Hope: ,,Cože?!"

Babi: ,,Napsala tu vzkaz..." (podala mi ho)

Rozložila jsem ho, chytla ji pevněji za ruku a vůbec netušila, která bije.

,,Nevím, kdo to bude číst, proto budu psát obecně... Vím, že jsem se svým životem vůbec nenaložila dobře. Můj otec do mě vkládal tolik důvěry a v nebi musí být ze mě neskutečně zklamaný. Jako všichni. Kdo je na mě vlastně vůbec hrdý, pyšný a rád, že jsem?! David mě opustil, protože jsem ho podvedla... Mirek zase, protože se to se mnou nedalo vydržet. Má máma má kvůli mně jen problémy a určitě by mě taky nejradši opustila - společně s Hope... Musí se o nás starat, dělat ,,mámu" mé dceři Hope. A Hope? Ta mě spíš vnímá jako někoho, kdo ji zkazil dětství, zklamal ji úplně ve všem - tak jako všechny. Už prostě na tenhle život nemám. Nechci už jen v tomhle životě přežívat. Nezvládám to, natož když si uvědomím, co jsem komu udělala a nechci, ublížit i někomu dalšímu - druhému dítěti. Doufám, že už tohle skončí... Klára."

Po tomhle dopisu jsem začala také brečet. Asi nikdo by nezvládl, kdyby mu tohle napsala vlastní máma, ať byla jakákoliv. Já o ni nechci a nemůžu přijít... Vyděsilo mě, že si myslí, že „koncem" se to vyřeší.

Hope: ,,Žije?" (pošeptala jsem)

Babi: ,,Zatím ano. Doufám, že ano. Musí to zvládnout."

Hope: ,,Musíme za ní do nemocnice. Chci ji vidět."

Babi: ,,To by jsme měly."

Hope: ,,Musíme to zavolat tátovi."

Babi: ,,Neměli by jsme ho znovu vynechat, jako s tvou adopcí... Zavolám mu." (vzala mobil a zavolala mu)

Nedokážu popsat, jaké jsem měla a mám pocity. Začalo mi docházet, jak jsem se měla k ní chovat, zachovat a snažit se jí víc pomoct. Většinou nám všechno bohužel dojde, až je to pozdě. Ale bude to dobré... Musí.
V nemocnici jsme hledaly, kde by mohla být. Netušili jsme, v jakém oddělení může být
v tom šoku. Babička odchytila jednoho doktora a zeptala se ho.

Doktor: ,,Jej, to jste trošku mimo. Dovedu Vás tam."

Doktor byl nějak moc mladý a docela pěkný. Cestou si s námi povídal, ale o mamce nic nevěděl. Mamka ležela na pokoji. Nechtěli tam nikoho pustit, jen doktor chtěl mluvit s babičkou. Já zůstala s tím mladým doktorem, který se mě hrdě ujal.

Doktor: ,,Můžu se zeptat, co se stalo s Vaší mamkou?"

Hope: ,,Ono je to složité... Docela se za to stydím..."

Doktor: ,,V pořádku. Nemusíte mi to říkat. Je to jen na Vás."

Hope: ,,Do toho je máma těhotná... Bože." (neubránila jsem se emocím)

Doktor: ,,To bude v pořádku. Kolegové udělají všechno pro to, aby tomu tak bylo."

Hope: ,,Doufám, že bude v pořádku."

Doktor: ,,Určitě to bude v pořádku."

Hope: ,,Děkuju."

Najednou se k nám vracel starší doktor s babičkou.

Starší doktor: ,,Pacientka je tedy stabilizovaná. Její podrobný stav a postupy jsem Vám řekl. Bude v rámci možností v pořádku."

Babi: ,,Děkuji."

Starší doktor: ,,Málem bych na něco zapomněl. Poprosil bych Vás, prosím, aby jste šla ještě za mnou do ordinace."

Oni odešli a já si oddychla, že je v rámci možností v pořádku.

Hope: ,,Ještě že tak..."

Doktor: ,,Já Vám to říkal, že bude v pořádku."

Náhle se u nás objevil můj taťka.

Doktor: ,,Tak doufám, že Vám to dobře dopadne a přeji Vám hodně štěstí. Na shledanou."

S taťkou jsme poděkovali a mladý doktor odešel.

Táta: ,,Na doktory zapomeň."

Hope: ,,Co?" (pousmála jsem se)

Táta: ,,Viděl jsem, jak jste se na sebe usmívali."

Hope: ,,To se mám snad mračit?"

Táta: ,,Když budu víc v klidu, tak ano. A jak to s mámou vypadá?"

V tom se vrátila babička, vzala si na stranu tátu a všechno mu řekla. Jen já skoro nic nevím. Po hodině strávené v nemocnici nás vzal autem domů. Co jsem tak nějak pochopila, měla velkou otravu alkoholem... To se ten den vyvinul.

Táta: ,,A to dítě?"

Babi: ,,Potratila..."

Zůstala jsem v šoku, protože ještě tohle jsem nečekala. Bylo to všechno na mě nějak moc... A to byl dnešek tak krásný...
Taťka už musel domů, a tak se s námi rozloučil a odjel. Doma jsme se snažily s babičkou navzájem uklidnit.

Babi: ,,Jedeš teď někam na výlet?"

Hope: ,,O ničem nevím..."

Babi: ,,Měla by si někam jet a přijít na jiné myšlenky. Tímhle si zničíš jen prázdniny."

Hope: ,,Nenechám tě tu rozhodně samotnou, babi."

Babi: ,,Domluvím se s Ellie. Přijede za mnou a ta se určitě o mě postará... Moc si přeji, aby si s přáteli někam jela a neprožívala tohle. Stejně z toho nic mít nebudeš. Jen starosti."

Hope: ,,Jen pokud přijede teta a pokud... Je mi to, babi, děsně blbý. Nemůžu tě tu prostě nechat."

Babi: ,,Já si to moc přeji a je to moje přání. Udělala by si mi radost..."

Hope: ,,Jen pokud přijede teta."

Babička šla zavolat tetě a mluvily spolu asi hodinu. Byla mi tahle situace s mamkou hrozně líto a byla jsem do detailu rozebraná.

Babi: ,,Tak Ellie za mnou přijede."

Hope: ,,Babi... Je mi to fakt blbý někam jet."

Babi: ,,Teta je stejného názoru, abys někam jela a nemusela tohle prožívat. Stejně se nic dít nebude, takže by sis jen kazila prázdniny a stresovala se..."

Nakonec mě babička po dlouhé době přemlouvala a já povolila. Jen kvůli tomu, že si to přeje... Raději bych tu zůstala s ní. Věřím ale, že jí teta pomůže lépe.

*Kam pojede Hope a s kým? Zvládne Hope tuto situaci?*