HOPE

Pondělí 4.9.

Den boží právě nastal. Budík mě probudil v 6:30. Není to sice extra brzo, ale když jste zvyklí vstávat pozdě, tak to brzy je. Navíc když jdu do školy, tak se snažím, co nejdéle vstát a to znamená, že musím obětovat snídani.
Když jsem šla do školy, snažila jsem se nemyslet na to, že Stefan je v letadle na cestě do Německa...
Před školou čekaly holky.

Hope: ,,Budeme předstírat, že je dneska poslední den školy."

Lilly: ,,Dobře. Po škole jedeme na chatu!"

Rose: ,,Ani mi o tom nemluvte, nebo budu brečet."

Vicky: ,,Za chvíli budeme oficiálně ve čtvrtém ročníku, co může být horší..."

Hope: ,,Maturita."

Chvíli jsme vystrašeně zíraly na vrata od školy a říkaly si, že tam prostě nejdeme. Sedly jsme si ve třídě do lavic a já se přivítala s Vendy, Májou, Dančou a ostatními přítomnými.
Na zvonění přišel učitel Ham.

Ham: ,,Tak vás tu všechny vítám po prázdninách. Sedněte si. Doufám, že jste si je co nejlépe užili a s nadšením vstupujete do nového a posledního školního roku."

Lilly: ,,Já bych si je tedy prodloužila."

Ham: ,,To asi všichni."

U toho co mluvil, jsem se zakoukala na nebe a vzpomněla si opět na to, že je Stefan pryč. Už teď mi neskutečně chyběl a já byla hotová. Snažila jsem se uvnitř sebe uklidnit a říkat si, že to bude v klidu. Že to bude dobrý. On se jednou vrátí. Třeba za rok?! Za dva?! Hope, přestaň!
Po škole jsem stály s holkami venku. Probíraly jsme prázdniny a mně se pořád držela špatná nálada.

Danča: ,,Nepůjdeme někam?"

Hope: ,,Já musím domů."

Dnes jsem neměla nálada někam jít. Chtěla jsem být doma. Sama.

Lilly: ,,Budeme to muset bez tebe zvládnout, ale uvidíš, že to bude dobrý."

Já se snažila usmát a rozloučila se s holkami. Holkám jsem to psala večer, protože jsem chtěla, aby tohle věděly...

Celou cestu to na mě doléhalo a já se jen divila tomu, co Stefan se mnou dělá. Byla to strašná představa, že je ode mě tak daleko. A já nemám na to si s ním psát a být s ním alespoň po internetu... Opět se mi chtělo brečet. Já jsem opravdu děsná citlivka.
Došla jsem domů a babička byla v kuchyni. Já si šla hodit batoh do pokoje.

Hope: ,,Babi? Řekni, že do té školy nemusím chodit. A že ti volali, že jsem tak chytrá, že mi dají maturitu už teď?"

Babi: ,,To bohužel ne, ale mám taky dobrý zprávy."

Vběhla jsem do pokoje a hodila batoh na postel.

Hope: ,,Koupila si zmrzlinu?"

Babi: ,,Něco, co máš ještě radši."

Hope: ,,Udělala si jahodový dortík?"

Babi: ,,Pořád vedle."

Napadlo mě plno věcí, co babička umí skvěle upéct. Zadívala jsem se na tu postel a opět se mi vybavily vzpomínky. Musela jsem jít odtud pryč. Za babičkou.

Hope: ,,Můžeme se přestěhovat do Německa?"

Šla jsem po schodech a vzpomínky se začaly ještě víc valit, jak lavina a já cítila, že zase budu brečet. Stefan je pryč. Už tu není... Takže jsem měla slzy zase v očích.

Babi: ,,Německo se přestěhovalo za tebou..."

Stála jsem ubrečená na schodech, když jsem uviděla odcházet babičku na zahradu. Za ní
u klavíru stál člověk, díky němu jsem už nebrečela smutkem, ale štěstím. U klavíru stál člověk, do kterého jsem byla doopravdy zamilovaná a on mi ukázal pravý význam toho divného a pořád se opakujícího slova ,,láska". Stál tam s růžemi, úsměvem s očima plných slz a chtěl něco říct.
Chvíli jsem tam stála a nemohla uvěřit vlastním očím. Rychle jsem se rozběhla a objala ho.

Hope: ,,Co tady děláš?"

Stefan: ,,Neodepisovala si mi čtyři dny a mně došlo, že bych to nezvládl... Až moc si mi přirostla k srdci, Hope Claytnová. Došlo mi, že v Německu nemám nikoho. Tady mám rodinu, přátelé a mojí bublaninu, kterou miluju víc, než svou práci."

Hope: ,,Tu bublaninu sis mohl odpustit." (začala jsem se smát s brekem)

,,Ty jsi blázen!"(objala jsem ho pevněji)

Stefan: ,,Do tebe a nechci o tebe přijít! Miluji tě!"

Hope: ,,Já tebe miluji, Stefane."

Za tyhle prázdniny jsem prožila opravdu dost zvratů, které bych si v životě nedokázala vymyslet a ani představit. Cítila jsem se, že jsem na houpačce. Jednou nahoře a jednou dole. Poznala jsem spoustu lidí, co mi vstoupili do života a obrátili ho vzhůru nohama. Nakonec jsem ráda za každý zvrat a opravdu všechno mělo svůj důvod a i malá naděje se může proměnit v něco reálného. Nepodceňujme nic, protože opravdu všechno je reálné.

*Co bude dál?*