HOPE

Středa

Ráno mě probudila velká potřeba jít na záchod. Vyletěla jsem z postele rychlostí rakety. Když jsem se vrátila, Stefan už nespal.

Stefan: ,,Co jsi tak vyletěla? Doufám, že nejsi těhotná..."

Hope: ,,Je to tak." (lehla jsem si pod peřinu)

Stefan: ,,Tohle není sranda." (tvářil se vážně)

Pak jsme leželi a povídali si. Dneska se mi opravdu nic nechce.

Hope: ,,Ještě ti musím připomenout, že příští týden se nějak pojede na tu chatu. Sice nevím, kdo všechno pojede a jak se pojede, ale... jedeme."

Stefan: ,,Asi bych tam přijel s Petrem déle, jelikož mým něco v práci a on taky něco říkal."

Hope: ,,Dobře. Už se těším."

Na chatě jsme byli už dvakrát. Teď pojedeme potřetí. Tentokrát poprvé se Stefanem. Pokaždé to tam bylo dokonalé, tak jsem zvědavá, co se tam odehraje teď.
Když jsme sešli na snídani, babička s tetou už připravovali snídani. Obě dvě jsou docela ranní ptáčata a vstávají skoro pokaždé brzy. Teta Ellie je v tom přeborník. Já si ráda poležím.

Babi: ,,Kdy odjedeš, Stefane?"

Stefan: ,,Stačí říct, ale myslel jsem, že nějak po obědě, jestli by Vám to vůbec nevadilo."

Babi: ,,My budeme jen rády."

Ellie: ,,Hope, do nemocnice se půjde ve dvě hodiny, ano?"

Hope: ,,Dobře, počítám s tím."

Babi: ,,A v kolik jste šli spát?"

Hope: ,,V deset, jedenáct maximálně."

Takže to ve 2h začne! Mám docela strach.

Do oběda jsem to probírala se Stefanem, v kterém jsem objevila tu podporu a pochopení. Měl na to názory, které mi třeba nedocházely a ty mi moc pomohli. Jeho pohled na situaci mě něčím uklidňovalo.

Stefan: ,,Má to teď těžké a tolerovat to, je to nejlepší, co by si mohla udělat. Ať řekne, co řekne, tak to ber na lehčí váhu. Já tu budu pořád pro tebe a budu tě mít rád. Stejně jako ostatní z rodiny a přátel. Věřím, že to půjde jen k lepšímu. Nemůže to jít naráz, proto to půjde pokaždé jinak. Jednou pomalu, jednou o něco lépe. Hlavně neměj strach. Jsem s tebou."

Co to dořekl, musela jsem ho obejmout. V tu chvíli mi to doopravdy pomohlo a já byla šťastná, že jsem ho mohla poznat. Ač jsem ho znala měsíc... Nepřišlo mi to.
Po obědě jsem připravovala Stefana k odchodu. Babička s tetou ho moc nechtěli pustit
a říkali, ať se určitě staví co nejdřív. Mazánek jeden.
Odebrali jsme se ke dveřím a já ho taky nechtěla pustit.

Hope: ,,Tak se uvidíme příští týden?"

Stefan: ,,Přesně tak."

Hope: ,,Snad to zvládnu."

Otočila jsem se a uviděla tetu s babičkou, jak ,,nenápadně" šmírovaly. Oba jsme se usmáli.

Stefan: ,,Pan Brum tě ohlídá. Zařídil jsem to."

Hope: ,,To jsi hodný. Budu to muset vydržet jen s ním."

Stefan: ,,Nezapomeň, že on není já. Víš, co mi včera řekl..."

Hope: ,,Přehání. To si s ním vyřídím."

Stefan: ,,Chudák malý. Měl jsem ho vzít s sebou."

Hope: ,,Se mnou se má nejlépe."

Stefan: ,,On radši tiše souhlasí. Tak já tedy vyrazím."

Hope: ,,Dobře. Dojdi v pořádku, zdrav starší lidi a nebav se s cizími, i kdyby ti nabízeli pejska, čokoládu a tak."