HOPE

Neděle

A je to tady. Poslední den prázdnin. Tedy pokud záhadným způsobem neonemocním, nebo někdo nezruší školu. Myslím, že ani jedna má naděje nebude vyslyšena, a tak budu muset ďáblovo místo navštívit. Zase nám škola na druhou stranu prominula pátek.
Dnes nemám v plánu nic. Budu si užívat posledního dnu prázdnin, jak se sluší a patří. Strávím ho se zmrzlinou, klavírem a asi babičkou.
Šla jsem se nasnídat. Babička mi napsala vzkaz, že si musí něco zařídit a vrátí se déle, takže změna plánu. Já, zmrzlina a klavír.
Po snídani jsem si vzala z mrazáku zmrzlinu a sedla si ke klavíru. Bylo to krásné spojení jídla s klavírem. To byla hned symfonie spokojenosti. Dost písniček jsem si pamatovala z hlavy, ale ty těžší jsem měla v notách. Mám dny, kdy mi nejde vůbec hrát a mám nervy na pochodu. Vždy jsem měla sen složit vlastní písničku. Klavírní doprovod a text, ale jaksi to nejde. Písničky, co jsem ,,složila" zní... jako stvořené pro strašení dětí a milovníků kvalitní hudby, takže tudy asi má kariéra nevede.
Klavír mi vydržel asi dvě hodiny a zmrzlina se nedožila ani půlky. Lehla jsem si proto na gauč a pustila si film. Nebo spíš pohádku. Dala jsem si asi tři a cítila se, že jsem malé dítě, co nepotřebuje nic jiného, než pohádku s dobrým koncem... Tak jako já.
Tento den se stal krásným příkladem pro dny, které jsem si přála. Nic nedělat, relaxovat a mít naprostou pohodu. Dokonce jsem díky tomu všemu nemyslela na určitého člověka...
Přišla babička, ale byla po celém dni lítání po městě a dnu s kamarádkou hotová, a tak šla brzy spát. Ještě mi stihla říct její vtipné zážitky, u kterých jsem se neskutečně nasmála. Já se ani za dnešek nemám s čím pochlubit. Maximálně s odchodem naší zmrzliny...
Po večeři jsem šla do pokoje a připravila si věci na zítřek. Rozhodla jsem se k zásadnímu kroku. Zkontrolovat zprávy. Měla jsem asi 12 nepřijatých hovorů. Od Stefana a Lilly. Zavolala jsem hned Lilly.

Lilly: ,,Ahoj, bála jsem se, že se ti něco stalo."

Hope: ,,Ahoj, promiň, ale neměla jsem na nic... náladu."

Lilly: ,,Vím, co se stalo. Petr mi to řekl. Nechápu to."

Hope: ,,To jsme dvě. Nechápu, proč mám takovou smůlu..."

Lilly: ,,Stefan je z toho úplně na prášky už docela dlouho. Moc mě to mrzí."

Hope: ,,Mně taky... Nevím, co jsem komu udělala..."

Lilly: ,,To bude v pořádku, Hope. Ani nevíš, jak byl včera mimo. Petr u něj je už od čtvrtka."

Hope: ,,Mně taky není nejlíp. Kéž by neodjel."

Lilly: ,,To ano. Třeba se vrátí. Prý chce šéfa přemlouvat, aby mohl brzy odjet do Graysu."

Hope: ,,Moc bych si to přála. Zrovna když..." (začala jsem brečet)

Lilly: ,,Neplakej. On se vrátí. Neboj. Dejme tomu čas a máš ho napochodovaného doma."

Hope: ,,Děkuju moc, Lilly."

Pak jsme asi hodinu debatovaly. Po hovoru jsem se odvážila přečíst zprávy. Zapnula jsem si wifinu a začala číst. První mi vyskočily z naší skupiny Chataři.

Petr: ,,O nejbližších prázdninách musíme jet zase."

Ted: ,,To rozhodně!"

Lilly: ,,Už aby ty další prázdniny byly."

Vicky: ,,To asi chvíli potrvá."

Ted: ,,Silvestr by jsme mohli společně oslavit."

Míša: ,,Jooo!"

Lilly: ,,Ale ne na chatě. Ta se přes léto zazimuje a nepoužívá."

Petr: ,,To se nějak vyřeší. Oslavíme to tedy někde jinde, ale se společným Silvestrem počítejte!"

Ted: ,,Jo, všichni si to napište do kalendáře."

Lilly: ,,Už si to píšu!"

Tohle si napsali po příjezdu z chaty. Dostala jsem zprávy od holek, jak to uděláme všechno
v pondělí a tak.
Pak tu byli zprávy od Stefana. Ve čtvrtek mi napsal tohle: ,,Hope, moc rád bych tě uviděl do odletu, ale nechci tě do ničeho nutit. Když mi napíšeš, abych přijel, udělám to, ale nechci ti to dělat těžší, takže jestli mě nechceš vidět... Ani nevíš, jak se mi tam nechce, protože jsem konečně potkal holku, která mě dělá šťastnější a já se do ní neskutečně zamiloval. Všechno, co jsem ti kdy řekl je pravda. Žádná lež... Doufám, že se vrátím brzy..." Tak dobře... asi to nebyl dobrý nápad si kontrolovat zprávy, protože se mi neuvěřitelně zhoršilo a cítila jsem se, jak ve čtvrtek, kdy mi Stefan oznámil, že odjede...
V pátek mi napsal další zprávu: ,,Doufám, že se ti nic nestalo a že jsi v pořádku... Mám o tebe strach. Ozvi se, prosím..." Já jsem mu ale odpovědět nemohla. Nechtěla jsem být s ním v kontaktu, dokud neodjede. Nechci to dělat oběma horší.
Hned jsem odešla ze zpráv a šla brzy spát. Hlavně kvůli tomu, že mě čekalo vstávání. To snad na škole nejvíc nesnáším! Učení a vstávání. Krok číslo 1: nastavit si budík. Krok číslo 2: vstát a být ve škole v pohodě a nezhroutit se. Hlavně to poslední!

*Jaký bude první školní den? Co se ten den stane?*