HOPE

Středa s holkami

Dnes bylo na programu setkání s Vicky a Rose. Lilly byla bohužel na druhém festivalu, a tak jsme musely bez ní. Mým úkolem je si nakoupit něco málo do Itálie. Rose ráda pomáhá ve výběru oblečení, a tak jsem ji jmenovala mou stylistkou. Máme sraz v 11 hodin.
Stála jsem před těžkým úkolem - musím poprosit o sponzorský dar na nákup od mamky. Taťka mi ho už dal. Zbývá už jen mamka, ale jelikož se nebavíme, tak to bude docela těžká výzva.

Hope: ,,Dneska jdu na nákup pro zbytek věcí do Itálie. Dala by si mi, prosím, nějaké sponzorské peníze?"

Máma: ,,Jdeš vážně nakoupit věci do Itálie, nebo to chceš utratit za kraviny?"

Hope: ,,Ne, potřebuji to fakt na Itálii." (dala mi peníze)

Hope: ,,Děkuju moc."

Poděkovala jsem slušně a vychovaně. O půl 11. jsem vyšla z domu a měla jsem v plánu zase procházku. V tom mi volal Stefan.

Stefan: ,,Když jdeš tedy sama, tak ti budu dělat společnost."

Hope: ,,Voláme si druhý den za sebou. Doufám, že tě otravuji."

Stefan: ,,Otravuješ, ale lepší tě poslouchat v mobilu a dělat, že tě vnímám, než aby si mi brečela do konverzace." (začal se smát a já se k němu přidala)

Hope: ,,To je pravda."

Stefan: ,,Nechceš se teď někdy sejít?"

Hope: ,,V pátek jedu do Itálie."

Stefan: ,,A čtvrtek?"

Hope: ,,To mám návštěvu."

Stefan: ,,Koho? Matta?"

Hope: ,,Jak si to uhádl? Máme spolu první rande při svíčkách, romantické večeři a nakonec společnou vanu s lístky růže."

Stefan: ,,Přestal jsem ti věřit od těch svíček."

Hope: ,,Tak si nevěř..." (dělala jsem hrozně vážnou)

Stefan: ,,Počkej... Jako fakt?"

Hope: ,,Já nikdy nelžu."

Stefan: ,,Hmmm, tak jak myslíš."

Hope: ,,Já sice nikdy nelžu, ale moc ráda provokuji. To by sis měl pamatovat."

Stefan: ,,Stejně jsem ti nevěřil. Ale měl jsem strach."

Hope: ,,Ve čtvrtek by to šlo."

Stefan: ,,Domluvíme se večer na podrobnostech. Už jde šéf, tak já budu muset."

Hope: ,,Tak dobře. Ahoj."

Stefan: ,,Pa! A kup svíčky."

Zavěsil a já se začala smát. Smích končil úsměvem.

Došla jsem do nákupního centra, ale měla jsem ještě čtvrt hodiny čas. Sedla jsem si na takové sedací kola. Upřímně nevím, jak to popsat. V tom jsem spatřila Marka. Chtěla jsem se zvednout, ale bylo pozdě. Rozešel se ke mně. Co tu dělá ve všední den?"

Mark: ,,Ahoj, Hope. Jak se máš?"

Hope: ,,Ahoj. Jo, fajn."

Mark: ,,Moc mě mrzí, co se stalo. Nechci, abychom se přestali bavit."

Hope: ,,Na to si měl myslet dřív." (řekla jsem zklamaně)

Mark: ,,Já vím, ale z chyb se člověk učí a tahle mě poučila dost."

Najednou tam vlítla vichřice Sára. Kdo jiný.

Sára: ,,Tady jsi, lásko. Ahoj, Hope! Co ty tady?" (řekla písklavým a šťastným tónem, dala mu pusu)