FUCK school ~ Larry ✓

4.

Rychle jsem do sebe naházel nějaké jídlo, přichystal se na zítra do školy a spokojeně s úsměvem na rtech usnul v posteli v měkkých peřinách.
Ráno mě probudil otravný zvuk budíku... Jak já ho nesnáším!
Vstal jsem, udělal ze sebe člověka a vydal se do školy.
Ještě před třídou jsem potkal Nialla.
"Ahooj, Lou!" křikl a objal mě, až jsme málem se smíchem padli k zemi.

První hodinu jsem měl s druháky, měli prax. A tak jsem si to užil. Vězšina byla šikovná, až na pár vyjímek. Čtvrtou jsem měl s mou třídou, dějiny cukrářství. Dnes jsme měli mít zmrzlinu. Zní to směšně, no pro profesionálního cukráře je důležité znát všechno sladké od základů.
Vstoupil jsem do třídy i s miskami zmrzliny v ruce. Měl jsem pro ně menší test. Všichni si stoupli a já kývl. Zapl jsem dataprojektor a pustil první snímek prezentace.
"Tak, kdo mi řekne, jak vznikla zmrzlina ?'

Niall rychle zvedl ruku, jako když odlétá raketa. Pan Styles nadzvedl obočí a pokynul mu, ať mluví. Niall se spokojene usmál, složil ruku a začal mluvit.
"Za vlády Nera v Římě posílali otroky do hor pro sníh a led, aby si mohli zamrazovat ovoce, z čehož jim vždy ale vznikla zamražená pochoutka. Skutečně ji ale vynalezli Číňané, kteří dokázali 200 let před Kristem připravit jemnou mléční rýžovou směs, která tuhla zabalená do sněhu. V roce 1550 přišel Ital Blasius Villafranca na převratný objev. Zjistil, že potraviny se dají ochladit na bod mrazu posypáním solí a ledem. O tři roky později už jsou zaznamenány první zmrzlinové hody na svatbě Kateřiny Medecijské a Henricha II. Francouzského."
Kdyby ho Pan učitel nezastavil, Niall by jistě pokračoval. Všichni jsme na něj jen zírali.
Páni, ten nelhal, když řekl, že miluje sladké...

Pan Horan byl velice znalý! I na skouškách včera ráno předvedl velice dobrý výkon. Sladké ho určitě fascinovalo. My dva si budeme mít i čem povídat.
"Výborně! Pan Horan skvěle shrnul celou historii zmrzliny a taky její postupné výroby! Tak dále... Zmrzlina je výborný vynález, musím uznat, že jeden s nejlepších! Dále, kdo by mi věděl říct, jaký je zásadný rozdíl mezi sorbetem, dření a zmrzlinou jako takovou? A nekoukejte tak hladově na ty 3 nádoby. Ano je v nich zmrzlina," zasmál jsem se a otevřel je. "Ten, který zodpoví všechny mé otazky, dostane misku jako odměnu!"

V té chvíli Niallovi skoro vybuchl mozek, bradu měl až někde na zemi jak ji měl otevřenou a oči stejně tak dokořán.
Trochu jsem se zachichotal jeho výrazu.
Ruka mu vyletěla vzhůru jako polovině třídy. Všichni moc chtěli tu zmrzlinu a byla jen otázka, koho si pan Styles vybere, aby mu na otázku odpověděl...

Všichni ve třídě zvedli ruce. Jezdil jsem po třídě pohledem a zastavil jsem se na Horanovi. Měl jsem pocit, že jestli nevyberu jeho, tak mě sní. A snad se podělí i s Louisem...
"Tak vyberu tedy tři. Pane Horane, vy první. Řekněte mi, co je to sorbet."
"Sorbet je zmražená ovocná šťáva, ve které nejsou kousky ovoce a je jemně rozmixována," odpověděl spravně a já se usmál. Vyvolal jsem i ostatní, no ani jeden nevěděl rozdíl mezi dření a sorbetem. Samozřejmně, že Horan ano.
"Pane Horane, můžete si tedy vybrat vaši odměnu."

Niall se ušklíbl a jako blesk doletěl ke katedře, aby si mohl vzít svou odměnu. Ale dlouho vybíral, kterou. Myslím si, že to byla nejdůležitější a nejvíc obtížná situace v jeho života. Jako kdyby se svět měl zhroutit, když si vybere špatně.
Nakonec si jeden kelímek vzal a odpochodoval si sednout. Zasmál jsem, když se do toho pustil jako lev na antilopu

"Dobrou chuť, pane Horane," usmál jsem se na již spokojeného studenta, který ujídal mandlovou zmrzlinu.
"Tak a teď vám pustím film o výrobě zmrzliny." Usmál jsem se na své žáky a sám si vybral mátovou zmrzlinu, kterou jsem ujídal.
Najednou ale uprostřed hodiny se Louis začal nehorázně smát. Zastavil jsem film a kouknul na Louise. "Pane Tomlinsone?" zvýšil jsem hlas, i tak se nepřestával smát.
"Pane Tomlinsone!" vykřikl jsem nahlas, ale pořád nepřestal! "Poobědě jste poškole!"

"A-ale-ale..." Smích mě přešel a já tupě zíral do lavice. Niall se jen pobaveně culil, než jsem ho spražil pohledem. Stejně za to může on! Rozesmál mě... Zmrzlinu měl všude jen ne v puse!! Ale tak co se dá dělat.
Ale Niallovi to nedaruju!
Jen se teď soustředit a dávat pozor, což znamená nedělat blbosti, abych neměl ještě větší průser.
Už abych to měl za sebou...

Dokoukali jsme film, než jsem to zastavil. "Tak, pane Tomlinsone, když jste se smál, řekněte, která zmrzlina je nejtuhší!" zavrčel jsem na něj, jenom se na mě díval a nic neřekl. "Nevíte? Výborně, 5! Tak tedy dál, jaká zmrzlina na světě je nejdrahší?!" pokračoval jsem a on opět čušel. Čekal jsem minutu, dvě, naštvaně jsem si poklepával nohou po dřevěném pódiu, které bylo před tabulí.
"Nevíte?! Výborně! 5! Jaký druh zmrzliny je pro psy smrtelně jedovatý a tak je zakázano ji vyrábět?!" Měl poslednou šanci a pořád si jenom mnul ruce a nedíval se na mě.
"Výborně, takže tři pětky! Krásný začátek, pane Tomlinsone! Smějete se a ani nedáváte pozor! Uvidíme se poobědě, sedněte si!"

Viděl jsem ty pohledy na sobě a slyšel šepot všech kolem.
Měl pravdu, nedával jsem pozor, co jsem očividně měl. Opravdu hezky jsem začal...
Zbytek dne jsem už nepromluvil, ani nevím, zda jsem ještě dostal nějakou pětku nebo ne.
Prostě jsem cítil, že jsem tady navíc. Již od začátku.
Při tom nic nedělání uběhla škola docela rychle a já se ocitl před kabinetem pana Stylese. Opět, tenhle týden již podruhé.

Podrážděně jsem se na něj koukal, celou hodinu. Nechápal jsem, jestli to ten kluk dělá naschvál nebo omylem. Naštvaně jsem došel na další 3 hodiny. Pak už jsem měl volno, tak jsem zalezl do mého kabinetu. Byl jsem tak podrážděný. Potřeboval jsem se uvolnit a nic lepšího mě nenapadlo... Rozepl jsem si kalhoty, zapl počítač a na něm mé oblíbené porno.
Potřeboval jsem to, byl to jediný relax, který jsem si dopřával. Nechlastal jsem, ani nekouřil, tohle byla opravdu jediná věc, která mi pomáhala se uvolnit.

Zaklepal jsem na dveře od kabinetu, ale nikdo se z ní neozval. Zaťukal jsem podruhé, protože se mi zdálo, že někdo uvnitř je. Ale pořád nic.
Natiskl jsem ucho na dveře a slyšel učitelův hlas. Vzal jsem za kliku a otevřel dveře.
"Pane učiteli, chtěl jste, abych-" zasekl jsem se, když jsem si uvědomil situaci přede mnou.
"J-já..." odvrátil jsem pohled a tuze stiskl kliku, "Pardon, přijdu později." Na to jsem se otočil s plánem odejít.

Když mi vtrhl do kabinetu, myslel jsem, že ho zabiju, no když jsem se na něj tak koukl, je to moc hezký hoch, něco provedl a já potřeboval uvolnit.
"Tomlinsone, stůjte! Zavřete dveře a poďjte dovnitř." Usmál jsem se a schoval si své péro nazpět do kalhot. Dost to bolelo, doufal jsem však, že za chvíli dostanu uvolnění.
"Louisi, sedněte si."

Polkl jsem a přikývl. Pustil jsem se kliky a přemístil se k sedačce, co stála kousek od jeho stolu.
Celý rudý jsem tam seděl a sledoval špičky svých bot.

Bylo ticho, hrobové ticho. Moc se mi to nelíbilo.
"Já... Chtěl jste, abych po škole přišel," polkl jsem a na něj se raději nedíval.

"Přesně tak, Louisi, chtěl jsem to." Usmál jsem se a přemístil se na své židli k němu.
"Louisi, jste velice šikovný hoch, proto nevím, proč si to svým chováním tak kazíte, ale," usmál jsem se a pohladil ho po koleně, "snad se nějak dohodnem o vašem prospěchu."

Sledoval jsem jeho ruku, která svírala mé koleno. Dotek mě příjemně hřál, ale musel jsem to zastavit. I když mi to dvakrát nepříjemné nebylo.
"Nevím, kam tím míříte, pane učiteli," zamračil jsem se a promnul si dlaně. Malinko jsem zvedl pohled a podíval se na něj zpod řas, v jeho očích se odráželo něco, co jsem ještě neviděl.

Byl roztomilý, když se hrál, že neví, o čem mluvím.
"Pokud nevíte, rád vám to objasním, jsem dost známý a úspěšný na to, abych dokázal zařídit vaše vyloučení. Tak tedy, můžeme udělat vzájemnou dohodu. Vy my pomůžete a já na dnešek zapomenu. Co vy na to?"

Nevěděl jsem, co mám dělat. Na jednu stranu to byla škola, na druhé on. Nevěděl jsem, co je horší, vyloučení nebo něco, co mi udělá on...
Povzdechl jsem si a sklopil pohled, ale ne moc.
Měl jsem vybráno...

"Co mám udělat pane?"