FUCK school ~ Larry ✓

6.

Bylo tak zaujímavé pozorovat to, jak se snaží odsunout co nejdál, aby byl pryč z mého dosahu. Nenápadně jsem po něm pokukoval až dokud jsme nepřijeli do cíle. Vystupoval jsem poslední a přede mnou Louis, kterému jsem "omylem" zmáčkl zadek. Vystoupili jsme z vlaku a rozdali instrukce.

Byl jsem z něj už na nervy, pořád musel něco dělat. Pokaždé jsem se rozhlédl kolem, bál jsem se, že to někdo uvidí.
Rudl jsem na každém kroku, Niall si ze mě pořád utahoval, ale ne dlouho, neboť spíš jen mluvil o Paynovi, čokoládě a jak se nemůže dočkat. Přísahám, že mu každou minutu zakručelo v břiše!
Všichni jsme se se shromáždili kolem těch dvou a čekali, co nám řeknou. Podstatě říkali o tom, jak dlouho tam budeme, co budeme dělat a tak.
Ale nejvíc mě zaráželo, že mluvil pouze Payne. Styles měl totiž plno práce s tím zírat na mě s úšklebkem na rtech.

Nechal jsem svého spolupracovníka, aby jim všechno vysvětlil, protože to věděl líp než já. Když dokončil, přešli jsme několik ulic až k samotné čokoládovně, žáci měli uvnitř rozchod, ale ve čtveřicích. A naši dva hoši zůstali sami. Nemusel jsem ani nic navrhovat a už se k nám hnal Horan společně s Louisem, kterého táhl za ruku.

Myslel jsem, že za dnešek Nialla opravdu zabiju. Nejdřív si k nim přisedl ve vlaku a teď si je vybral jako druhou dvojici k nám. Mě snad dnes už vážně klepne!
Nervózně jsem šel s ním, vlastně ne, on mě doslova táhl jejich směrem.
Neměl jsem z toho dobrý pocit, dnes se totiž ještě něco stane, jenom nevím co...
"Mohli bychom jít opět s vámi?" zeptal se mile Niall a oba se na nás jenom usmáli a přikývli.
Naděje, že řeknou ne mě opustila a já se tak musel vydat s nima do čokoládovny.
Niall se koukal na všechny směry. Myslel jsem si, že mu do té naširoko otevřené pusy vletí moucha a oči vypadnou z důlků...

Horan byl opravdu fascinován. Koukal kolem sebe jako dítě a všechno chtěl ochutnat. Já jenom po očku sledoval Louise. Asi hodinu jsme sledovali továrnu, než jsme se dostali až do místnosti, kde ty dobroty byli naskládané do pyramid. Spokojeně jsem si olízl rty a mírně se přiblížil k Louisovi. "Skoro tak sladké jako ty," zašeptal jsem tak, že to mohl slyšet jenom on.

Lekl jsem se ho. Hlavou jsem trhl jeho směrem. Byl blízko, díval jsem se mu hluboko do těch jeho smaragdů. Polkl jsem a porozhlédl se kolem, zda nás někdo nevidí, ale všichni už stáli u pyramid a dožadovali se nějaké té ochutnávky.
"Uh," vydechl jsem a odstoupil od něj. Tedy skoro, byl jsem zadržen jeho rukama, které si mě přitáhl k sobě.

Chtěl jsem si ho odtáhnou, ale nemohlo to vypadat zle.
"Proboha Louisi, jste úplně bledý! Zavedu vás ven, bude vám určitě líp na vzduchu," řekl jsem nahlas a koukl při tom na mého spolupracovníka, který stál kousek od nás. "Liame, vemu ho ven, vypadá bledě." Liam jenom kývl

 Vytáhl jsem Louise ven a usmál se. "Myslel jsi si, že tě nechám,?"

"J-já-" chtěl jsem něco říct, ale vlastně jsem neměl co.
Ucítil jsem dotek na svých bocích a podíval se dolů. Rukama mi přecházel po bocích, na jednom boku mi rukou zajel i pod tričko. Druhou rukou jel výš k mé tváři a donutil mě dívat sa mu zpátky do očí. Nadzvedl obočí, jako by se ptal, jestli dokončím, co jsem chtěl říct.
Ani nevím proč, ale jeho doteky na mé kůži jsem si náramně užíval.

Viděl jsem jeho pohled plný vzdoru, kterým mě probodával. Bylo vidět, že jeho tělo chtělo mé doteky

 Spokojeně jsem mu vjel rukou pod tričko na boku a pohladil tam jeho sametouvou pokožku. Dnes jsem si s ním jenom hrál. Nechtěl jsem od něj nic víc, jeho přítomnost mi úplně stačila.
"Chtěl jsi něco říct ?"

Zamrkal jsem a prohlédl si jeho rysy tváře. Celého mě zmátl, jeho doteky a pohled mě dosti uchvátili a tím i vyvedli z normálního mysleni.
"Ne, pane Stylesi," zavrtěl jsem hlavou. Ruce jsem měl jenom tak svěšené, ale když chtěl těma svýma jít výš, zastavil jsem ho.

Byl jsem rád, že mně zastavil až když jsem šel výš, bylo to pro mě znamení, že se mu to líbí, ale teď nechce víc. Spokojeně jsem se usmál a vytáhl svoji ruku spod jeho trika a pohladil ho po tváři. Měl nádherné oči a taky úsměv. Dokonalý kluk pro mně!
"To jsem rád, Louisi."

Mírně jsem se klepal, nevěděl jsem, co od něj dál čekat. Ofina mi spadala do tváře a on mi ji odhrnul a zastrčil za ucho.
Hlavou se začal přibližovat, kolena se mi třásla. Myslel jsem, že mě snad neudrží. A nebýt pana Stylese, spadl bych. Zrudl jsem.
"Pardon." Sledoval jsem jeho napnuté svaly a zrudl ještě víc.
Bože Tomlinsone! Seber se!

Asi čekal na to, že ho políbím, no já se jenom zasmál a nasměroval ho na lavičku, která byla kousek od nás.
"Jsi opravdu bledý, Louisi, nejsi hladový nebo něco takového?" zeptal jsem se, přičemž jsem sledoval okolité prostředí.

Sedl jsem si a zhluboka se nadechl. "Ne, je mi dobře."
I on sám věděl, že lžu. Celý svět se se mnou točil, nevěděl jsem z čeho.
Sedl si vedle vedle mě a zkontroloval mi čelo a podobně. Mračil se u toho, hodně.
"Nic mi není," vydechl jsem.

"Pokud nic znamená, že ti neuvěřitelně hoří čelo, tak ti opravdu nic není." Louis byl opravdu hodně bledý, celkem jsem se o něm bál.
"Celá třída tady má být až do večera, kdy půjdou do divadla, ale ty tady nemůžeš zůstat. Zavolám Liamovi, že tě beru domů," zašeptal jsem. Teď jsem na něj myslel jen jenom jako na mého žáka. Nebyli v tom žádné postraní úmysli. A moje doměnky potvrdilo to, že se Louis sklonil a začal zvracet do křoví.
"Liame, Tomlinson začal zvracet a má příšernou horečku, vemu ho domů. Nemůže tu zůstat. Se studenty to zvládneš, doufám, vždyť je jich jenom 20. Ředitel to pochopí." vysvětlil jsem do telefonu a Liam staroslivým hlásem zhodnotil, že jsem se rozhodl dobře. S větou "Hlídej ho," ukončil hovor.
"Tak pojď, Louisi, za chvíli nám jede vlak."