FUCK school ~ Larry ✓

45.

"Je to tady krásné, zlato. A děkuju." Usmál jsem se a olízl si rty. Vypadalo to úžasně a lahodně.
Pustil jsem se do toho. Čokoláda chutnala báječně, lepší jsem opravdu ještě neměl možnost ochutnat.
"Takže, tady jsi začínal?" optal jsem se, když jsem si v hlavě přehrával onu stěnu s jeho fotkami.
V jedné ruce jsem svíral hrníček s čokoládou a v druhé Harryho ruku. Oba jsme naše propletené prsty sledovali jako něco nevídaného.

Jemně jsem ho prstem hladil po jeho maličké dlani a spokojeně se usmíval. Musel jsem vypadat jako blázen, ale jako blázen do něj.
"Ano, tady to všechno začalo. Právě jsem dostudoval v Londýně a vrátil se zpět do NY a chtěl jsem si otevřít pekárnu, kde bych si všechno udělal sám. A tak se stalo, koupil jsem to tady a první rok tu byl každý den. Každý den jsem pekl a připravoval koláče, dorty a sladkosti pro všechny, kteří přišli a jak se stalo, cukrárna začala být opravdu oblíbena. Já se postupně zlepšoval a zlepšoval a teď jsem tam, kde jsem. Rád na to vzpomínam. Když jsem měl 22 byl jsem zvědavý na svět venku a chtěl tvořit pro lidi. Jsou to opravdu krásné vzpomínky a ty mi nikdo nesebere."

Zářil jako sluníčko, byl takhle krásný.
"Je zajímavé, jak se sny můžou stát skutečností," pousmál jsem se. On dělal všechno proto, aby byl tam, kde je dnes. A byl za to rád. Musel hodně makat, aby si to zasloužil.
"Musel jsi být za takový úspěch rád." Zaculil jsem se jeho výrazu. Usmíval se a to hodně. Mohl jsem si jen domyslet, co za tak krásné vzpomínky mu teď létají po mysli.

"Ani si neumíš představit jak, ale nemysli si, že to bylo pořád lehké, ale ty nádherné vzpomínky za to stojí. Jsou tam fotky i z mé první cukrářské soutěže. Taky jsou tam fotky se zákazníky, rád jsem si s nimi povídal. Miloval jsem čas strávený tady. Pak když se cukrárna stala oblíbenou, založil jsem druhou, pak třetí... Pak jsem začal cestovat, spoznávat a žít, až jsem se následně usadil v Londýně. I teď si ale pamatuju, jak jsem tady každé ráno pekl čerstvý, sladký chleba, na který sem chodila i jedna babička, která si se mnou občas pekla sladkosti a dlouhé hodiny si se mnou povídala, říkala mi příběhy."

Opřel jsem si hlavu o ruku. Můj oblíbený nápoj hned zůstal ty tam a já se spíš soustředil na Harryho tvář, v které se odrážely všemožné emoce.
"To muselo být krásné," uznal jsem nakonec. Přeci jen, nezažil jsem to, ale mohl jsem si to jen bídně představit.
Vzal jsem do rukou opět průhledný hrnek a napil se z čokolády, načež se o chvíli začal Harry smát.
"Co je?"

"Pojď ke mně," zasmál jsem se a přitáhl si tu mou malou příšerku, abych mu zlíbal vrstvu čokolády z pod nosu.
"Opravdu je dobrá!" zavrněj jsem a políbil ho opět. Na rty.
"Chceš kousek koláče?"

"Prosím." Skousl jsem si ret a přikývl. Harry mi nabral kousek koláče na vidličku a dal před pusu. S chutí jsem to snědl a musím uznat, že pane jo, tady pečou skvělé koláče!
"Hmm, výborné, to ovoce chutí úžasně a ten krreeeem. Oh!" zahihňal jsem se.

"Jestli takhle budeš sténat i při sexu, tak to bude zaujímavé..." zasmál jsem se. Ale dostal jsem se k tématu, ke kterému jsem se nechtěl vracet. Ale bohužel... Koukl jsem na Louiho a on asi opravdu čekal, že začnu povídat...

Zadíval jsem se zkoumavě na něj, ale neměl se k řeči.
"Pokud mi neutečeš," zasmál jsem se tiše, ale pak jsem zvážněl. "Co se vlastně tehdy stalo. Nevysvětlil si mi to. A chtěl bych ti pomoct, ale nevím ještě v čem, neřekneš-li mi to."

Zvěsil jsem hlavu mezi ramena a musel jsem začít s vyprávěním.
"No... řikal jsem, že jsem naposledy měl kluka na škole... no byl to sice Alex, bylo to však něco jiného, proč jsme se rozišli... Já, no, rozešli jsme se, protože mě znásilnil jeho bývalý kluk a já se přes to nemohl přenést. A tak jsem si to odnesl až do téhle doby."

"Oh, zlato, to jsem nevěděl," šeptl jsem a okamžitě se natáhl přes stůl, abych ho mohl obejmout, a to opravdu silně.
"Je mi to líto, nevěděl jsem, že to je až tak vážné," řekl jsem smutně. Bylo mi ho opravdu hodně líto. Nevím, jak bych to zvládal já. Já bych asi nemluvil už s žádným člověkem, ale on si z toho odnesl naštěstí jen tohle.
"Můj chudáčku."

Bylo mi trapně, že mě litoval. Nechtěl jsem to.
"Přesně pro tohle jsem ti to nechtěl řikat! Nechci, aby si mě litoval. Ty jsi můj maličký, kterého musím chránit," řekl jsem bezmocně a raději jsem se věnoval dál mému koláči.
"Promiň..."

Povzdechl jsem si a sedl si zpátky na místo.
"Ne, ty promiň. Neměl jsem tak reagovat. Ale... Já už jsem jednou takový. Promiň," vydechl jsem a zvedl k němu pohled.
"Už se tě na to ptát nebudu, dobře?" pousmál jsem se. "Jen... kdo všechno to ještě ví?"

"Ty a on... to je všechno. Nikdo o tom neví a nikomu to říkat ani nechci. Ber to tak, že ti věřím a proto jsem ti to řekl. Nechci aby sis snad něco vyčítal, dobrá? Milujúu tě a proto ti věřím." Dokončil jsem, položil vidličku na prázdný talíř a pustil se do kávy. Bylo mi kvůli tomu špatně.

Neměl jsem vyzvídat. Ta moje zvědavost mě jednou asi zabije...
"Jsem rád, že si mi to řekl a cením si tvou důvěru. Nikomu to neřeknu," usmál jsem se na něj.
Oba jsme dopili své nápoje a já ho držel za ruku.

"To jsem moc rád zlatíčko," zašeptal jsem. Pohladil jsem ho po tváři a nasledně jsem se se všemi rozloučil a popřál im jěště hezké svátky. Aby jste si nemysleli, že dnes musí být v práci přes svátky... je to na nichP okud přijdou, tak přijdou, pokud ne, tak ne. Vydal jsem se spolu s Louim už temnými uličkami New Yorku zpět k nám domů na slavnostní večeři.

Spolu jsme se potloukali ulicemi New Yorku. Teď už to tady opravdu svítilo jako někde v lunaparku. A to prý Las Vegas je nejvíce osvětlené město. Ale podle mě pohled na noční New York nic nepřekoná. Krom Londýna samozřejmě. Ale teď...
"Je tady opravdu krásně, Harry. Ale jsem rád, že jsi odtud odešel, jinak bychom se nikdy nepotkali."

"New York je na mě moc hlučný. Je to metropole, která žije 24/7, ale jak víš, já mám rád svůj klid." Usmál jsem se, když před námi už cinkl výtah, abychom mohli jít domů. Když jsem překročil práh, pomohl jsem Louimu z bundy a sám jsem si sundal kabát.
"No jěště že jste tady! Začínala jsem se o vás bát! Harry byl si mu ukázat kavárnu?" zeptala se ihned mamka a já s úsměvem na rtech přikývl. Věděla, co pro mě znamená.

"Tak je to dobře," usmála se ještě víc. Oba nás zavedla do kuchyně, kde už všichni seděli.
"No konečně jste tady, brácha. Máma si usmyslela, že nám nedá najíst, dokud se nevrátite. Takže honem ke stolu, jsme hladoví."
Oba jsme se usadili vedle sebe, naproti nim a Anne nám začala podávat jídlo

"Neboj Gemmo, byli jsme jenom v kavárně," usmál jsem se a ona hned skrotla. Pro všechny to bylo místo téměr posvátné, bylo jako část našich životů, ale nejvíc toho mého.
"Tak kluci, podejte mi talíře." Usmála se máma a oboum nám naložila hustý houbový krém, který dělávala na Vánoce.
"Dobrou chuť všem."

"Dobrou chuť," zamumlal jsem a pustil se do jídla, které bylo opravdu fantastické.
Po očku jsem sledoval ostatní obyvatele bytu, jak spokojeně jedí. Všichni byli zticha, jen si užívali dobré jídlo.
"Bylo to skvělé Anne, opravdu," pochválil jsem ji, když už všichni dojedli.

"Děkuji Williame, jsi moc milý," usmála se na něj máma. Byl jsem na mého kluka pyšný jaký je hodný na mou rodinu. Za to dostane večer hooodně mazlení.
Máma nám všem naložila maso a bramborovou kaši s omáčkou a mrkví. Jak bylo tradicí. Hodněkrát jsme jí řikali, že si umíme naložit, ona na tom však trvala.
"Děkuji mami," usmál jsem se na ni. Pustil jsem se do jídla a hned po něm i do koláčků, které leželi v míse uprostřed.

Mňam. Bylo to výtečné. Ale mám pocit, že co nevidět prasknu z toho, jak dobře jsem se najedl.
A ty koláčky, no potěš pánbůh. Bylo toho hodně a já měl pak pocit, že už nevstanu. Přesto se mi to ale povedlo.
Celá rodinka jsme se přesunuli do obýváku a k telce, která byla puštěná, kde jsme tiše debatovali. Každý k někomu přítulený, samozřejmě.