FUCK school ~ Larry ✓

41.

Krásně jsme se líbali, cítil jsem jeho ruce jak lehce vklouzají pod můj župan, ale pak se z čista jasna zvedl a utekl. Vůbec jsem to nechápal. Vždyť přece on sám to chtěl. Proč proboha teď utekl?
Oči mi začaly slzet a já se zvedl a šel za ním. Zrovna když zamkl, jsem se zastavil. Zaklepal jsem, ale nikdo se mi neozval.
Pochopil jsem a s tichým vzlykem jsem se vrátil do ložnice, kde jsem s tichým pláčem zapadl do peřin.

Silně jsem mlátil hlavou do dveří koupelny, nejraději bych si rozbil hlavu a způsobil si otřes mozku.
"Jsem takový lúzr! Takový lúzr!" Po tvářích mi tekli slzy velké jako hrách a prstama jsem si rval vlasy...
Bylo to v pořádku než jsem se mu rucemi dostal pod župan... V tu chvíli jsem opět cítil ty odporné studené ruce. Cítil pach té odporné uličky... Nemohl jsem...

Slyšel jsem, jak plakal, ale nemohl jsem mu nijak pomoci. Byl jsem za ním i přes noc, nemohl jsem spát. Mluvil jsem na něj, ale on mě k sobě nechtěl pustit. Bylo mi z toho na nic.
Nezbylo mi nic jiného, než jít do postele a čekat, než se vrátí. Pokud ovšem do té doby neusnu.

Nevím kolik mohlo být hodin. Celou dobu jsem mlátil hlavou do dveří a brečel. Tak urputně, že mé hlasivky už vydávali jenom sípavý zvuk, který se nedal k ničemu přirovnat. Nakonec jsem zamotaný do mé košile usnul na koberci, který ležel před sprchou. Jsem tak neschopný, měl pravdu, co tehdy říkal.
Jsem jenom bezcenná kurva...

Ráno jsem se vzbudil na bolest hlavy z pláče. Plakal jsem. Ani už né tak kvůli tomu, že mě tady nechal, ale kvůli tomu, že mě nepustil k sobě, když mu bylo nejhůř. Chtěl jsem mu pomoct, tak moc. Ale on mě nenechal.
Zašel jsem do kuchyně a napil se vody. A pak se vydal zkusit štěstí a zaklepal jsem na dveře koupelny.
"Hazz? Zlato?"

Ráno jsem zaslechl hlásek zpoza dveří. Neměl jsem energiji na to něco dělat, a tak jsem jemně opatrně otevřel dveře a opět se stulil do klubíčka, ve kterém jsem se třásl jako osika.
Jsem tak neschopný... létalo mi hlavou a já si silně tiskl ruky k mému tělu. Tak moc jsem se bál jeho reakce. Určitě jsem musel vypadat příšerně, proplakal jsem na zemi celou noc. Plakal jsem do vyčerpání. Z ničeho nic se mě dotkly dvě teplé dlaně.

Konečně mě pustil dovnitř. Opatrně jsem otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Byl tam chudáček můj na zemi, schoulený a třásl se.
"Bože, Hazz," vzlykl jsem a sehl se hned k němu, tuze ho objímajíc.
"Klid, lásko, co se děje? Jen klid, dýchej, jsem u tebe," šeptal jsem mu do ucha.

Smutně jsem přitulil hlavičku do teplého objetí jeho dlaní a tichounce vzlykal. Mé tělo se třáslo a moje hlava nehchtěla přestat s ukazováním minulosti.
"Lou... Lou... Lou...." šeptal jsem a tiskl se do jeho mikiny, která voněla ním.
"Neopouštěj mě, prosím...." kňučel jsem. Křečovitě jsem svíral látku, do které se vsakovali mé slzy. Lou mě jemně hladil ve vlasech a opatrně upravoval pramínky, aby mi nepadali do očí.

Hladil jsem ho po zádech a vlasech. Kolébal jsem se s ním ze strany na stranu, aby se alespoň trochu uklidnil, chudáček můj.
Sice nevím, co způsobilo tohle jeho zhroucení, ale zapřísahal jsem se, že mu pomůžu. Nenechám ho v tom samotného.
"Já tě nikdy neopustím, lásko. Moc tě miluju," zašeptal jsem mu do ouška a políbil ho lehce na něj. Čelo jsem si opřel o vrch jeho hlavy a dál se s ním v mém náručí kýval.

"Já tebe taky..." zašeptal jsem jemně a pomaloučku jsem se posadil a políbil ho.
"Moc ti děkuji Loui a strašně mě mrzí, že jsem to pokazil." Mluvil jsme plačlivě a jemně hladil jeho ruku po prstech... Konečně jsem se uklidnil...
"Loui za... za chviíi budeme muset jít," zakoktal jsem a přitulil se k němu. "Nechci, aby nám uletělo letadlo."

"Nic jsi nepokazil, neboj se," pousmál jsem se. Cítil jsem se špatně, že se z toho vynil. Určitě za to nemůže. Jen z něj potřebuju dostat, proč a co se stalo. Ale to jindy.
"Tak pojďme, vezmi si věci, oblečeme se, rychle zběhneme pro Kim a moje věci a půjdeme na letiště, dobře?" usmál jsem se na něj.

S jeho pomocí jsem se opratrně postavil na mé roztřesené nohy a chytl se umyvadla, aby jsem byl schopný se aspoň umýt. Lou mi pomáhal, abych se nesesypal na zem a pomaloučku mě dovedl do ložnice. Ta byla uklizená, nikde ani jeden lupínek, ani nic jiného... asi věděl, že kdybych to tady uviděl, seklo by to se mnou znovu.
Opatrnně jsem došel do skříně a sbalil si několik kousků oblečení a k tomu i novou mikinu od Louiho. Oblékl jsem si sako, kalhoty a boty. Jenom klasika, nic speciálního.
Lou stál vedle a koukal se do zrcadla. Opatrně jsem přišel za ním a pohladil ho po ruce až jsem sklouzl na jeho dlaně. Hlavu jsem položil na jeho krk, který tak nádherně voněl jako pokaždé.
"Strašně mě mrzí ten včerejšek..." Kňulnul jsem, ale pak pokračoval. "Ale ty si za to nemohl, byl si dokonalý. Jenom já jsem to pokazil... odpustíš mi?"

Pousmál jsem se a otočil se k němu čelem. Objal jsem ho a věnoval mu pusu na rty.
"Není ti co odpouštět, zlato. Vždyť se nic nestalo, jen jsem měl o tebe strach," šeptal jsem v objetí.
"Máš všechno?" usmál jsem se na něj a on lehce přikývl. "Tak jdeme," usmál jsem se a rozešel se ke dveřím.
Autem jsme zastavili ještě u mě, kde jsem sbalil rychle sebe i Kim, kterou jsem dal do přepážky a mohlo se jet. "Tak jedem," usmál jsem se, když jsem všechno dal do auta a nasedl.

"Já všechno mám, jenom doufám, že si Kim dobře zavřel, nechci nabourat," zasmál jsem se a pohladil ho po ruce, kterou měl na mé noze.
"Jsi zlato, ale teď pojďme, aby jsme stihli odbavení." Dokončil jsem a rozjel se na letiště. Měl jsem tuhle budovu opravdu rád, vždy znamenala nové dobrodružství. Zaparkoval jsem a sebral naše zavazadla, zatímco Loui sebral Kim.
Došli jsme na odbavovací pult. Tam jsme odovzdali kufry a taky Kim, aby na ni dali dobrý pozor. Sebral jsem si můj notebook a šel i s mou láskou do předodletové zóny, kde jsme teď museli sedět 2 hodinky než poletíme. Loui se pořád koukal kolem a mnul si ruce.
"Klid, Louisi."

Harry si mě přitáhl k sobě a dal mi pusu do vlasů. Malinko jsem se konečně uvolnil a spokojeně se o něj opřel. V klidu jsem tam tak seděl a v duchu přemýšlel, jaké to bude u Harryho rodiny, zatímco on něco dělal na notebooku. Sem tam jsem očkem na něj koukl, byly to objednávky. Pak ale vyhlásili náš let.
Cože? Už?!
Polkl jsem a přijal Harryho ruku, následujíc ho k letadlu. Společně jsme se usadili na naše místa. Harry mě posadil k okénku a on si sedl hned vedle mě. Prý se mi bude líbit ten výhled.
Letuška zahlásila začátek letu a já cítil, jak mi rychle začalo bít srdce.
"Harry, prosím, budeš mě držet?" Koukl jsem na něj s prosbou v očích.

On byl tak roztomilý. Pro mě to byl jenom typický let, pro něj to ale asi bylo poprvé. Moje maličké koťátko.
"Neboj Lou, budu tě klidně držet i dokud nepřistaneme, dobrá?" zeptal jsem se. Pohladil jsem ho jemně po vláscích a následně ho k sobě přitisknul. "Tak se neboj, bude to jenom normální let, jo? Já budú při tobě, budú tě držet za ruku a bude to v pořádku a teď se opři a užívaj si to," podotkl jsem, když jsme se začali rozbíhat po startovací draze. Lou mou ruku tiskl jako kdyby nemohl dýchat a já se jenom usmíval. Když jsme se dostali do rychlosti na vzlet a odlepili se od země,vykřikl a stulil se ke mně.
"Tak a teď už to ani neucítíš."

Hlavu jsem měl schovanou v jeho hrudi, kam jsem si ji tiskl. Cítil jsem jeho velké dlaně, jak mě hladí po zádech. Tváře mi zrůžověly jakmile jsem si uvědomil svou reakci. Vykoukl jsem proto ze svého úkrytu a podíval se kolem. Všichni v klidu seděli, něco si četli, povídali si nebo spali. Podíval jsem se ven okínkem a viděl mraky. Bylo to krásné. Pousmál jsem se a podíval se na Harryho. Spokojeně jsem se k němu přitulil a trošku mu stiskl ruku.
"Děkuji, že mě držíš," políbil jsem ho na tvář.