FUCK school ~ Larry ✓

33.

"Co tady dělám já?! Že prý, co tady dělám já! Já jsem přišel na kolzuntace, ale vidím, že ústní zkoušku má teď někdo jinej! Proboha, ty se mě ptáš, co tady dělám!? Aspoň nejsem tváří v rozkroku svého porfesora!" křičel Niall. Bylo mi Louiho líto a rychle jsem si na svůj klín natáhl kalhoty.
"Pane Horane, prosím, nekřičte, určitě se všechno dá vysvětlit!"

"Pane profesore, laskavě mě ušetřete těch slov 'není to tak, jak to vypadá'! To už nezakecáte. Vím velmi dobře, co jste dělali! Viděl jsem to na vlastní oči!"
Oba jsme s Harrym vstali a snažili se ho nějak uklidnit. "Nialle, klid-"
"Klid?! To nemyslíš vážně! A vás," ukázal na Harryho, "vás dám vyhodit, pane! Zneužíváte tady studenty! Kolik ještě kromě Louise?!"

Zamrzl jsem na místě, ale i tak jenom kvůl Louimu, aby si nemyslel, že opravdu zneužívám žáky.
"Pane Horane," nasadil jsem profesionálni tón hlasu a koukl na něj. "Myslím, že oba víme, že mé slovo proti vášmu má mnohonásobně větší hodnotu. Nechci se vám vyhrožovat, ale pokud to jinak nepůjde, jsem schopný udělat i něco jiného." Mluvil jsem profesionálně, bez sebemenšího zaváhání.
"Teď se musíme uklidnit a vyřešíme to, sedněte si." Pokynul jsem mu.

Niall si teda celý vekolejený z Harryho proslovu sedl na Harryho gauč. Nechuť měl vepsanou ve tváři jen z pomyšlení na to, co se na něm před pár minutami odehrávalo. I na mě se stejně tak podíval, určitě byl na mě naštvaný. Jeho pohled jasně říkal 'tohle jsem si o tobě, Louisi, nemyslel'. Ani říkat to nemusel, viděl jsem to v jeho očích.
Harry si sedl na židli naproti němu a já se usadil do jeho klína, protože k Niallovi jsem se bál. Nechci, aby začal znovu křičet.

"Takže, pane Horane, já jsem mírně starší, tak vím, jak se lidé chovají." Odkašlal jsem si a Louiho posadil vedle mně.
"Je mí jasný, že jste ho chtěl ošoustat již od prvního momentu, bohužel, jsem rýchlejší," podotkl jsem a zasmál se nad jeho reakcí. Viděl jsem jeho pohledy. Všechny pohledy, jak se pokaždé na Louise dívá.

Myslel jsem si, že jen Harry plácá nesmysly, ale Niallova reakce mě zaskočila. Niall na něj vykulil oči a otevřel pusu dokořán. "Jak jste to poznal?!" vyjekl. To jsem ale zopakoval jeho dřívější reakci a otevřel pusu.
Co?!!?!!
Harry se spokojeně usmál a objal mě kolem ramen.
"Každopádně to nic n-nemění na tom, že... Že spíte se s vím studentem," pronesl odhodlaně.

Věděl jsem to! Bylo to zřejmé! Louis seděl s otevřenými ústy a hleděl na Nialla.
"Nicméně, to nic nemění na tom, že to nikomu neřeknete, nebo můžu velmi rychle zařídit prohlédnutí vašich záznamů z přijímaček." Dokončil jsem, přičemž on zbělal. Oba jsme věděli, o čem mluvím. Jeho testy byly odlišné od ostatních... Byly založeny několika bankovkama.

Niall hlasitě polkl a párkrát zamrkal. "To přeci nemůžete," řekl. Hlas se mu třásl. Harryho pohled jasně napovídal, že on může všechno. Niall jen vložil hlavu do dlaní a kýval s ní pomalu ze strany na stranu, jakoby si potřeboval všechna fakta utřídit v hlavě. Pak ji zvedl a oba si nás prohlédl.
"Proč? Jak dlouho?"

"Proč? Proč se dva lidi zamilují? No protože se máme rádi." Odkašlal jsem si a pohladil Louiho po ruce. "A pokud otázkou, jak dlouho, myslíte jak dlouho jsme spolu, tak od začátku školního roku." Usmál jsem se a opět nasadil tvrdý pohled.
"Takže, pane Horane, doufám, že tohle tajemnství zůstane jenom mezi náma, jinak bych mohl náhodou otevřít vaši složku."

Nevěděl jsem, co přesně tím Harry myslí, ale Niall očividně ano a nechtěl, aby to věděl někdo další...
"Dobře pane Stylesi," řekl tiše. Mohl jsem pak vidět Harryho spokojený výraz a široký úsměv na jeho tváři. Dal mi pusu na tvář a já se usmál také. Niall nás oba sledoval.
"Jak se vám to podařilo tak dlouho tajit? A to vy jste mu udělal ty cucáky na krku a stehnech... Jako trochu mi to ještě vadí, ale páni, dobrá práce!"

Musel jsem se zasmát a pohladil své zlato po ruce.
"Děkuji za pochvalu, mám v tom praxi a přeci jen, ve škole jsem pořád váš profesor, ale doma je to jiné. Starám se o něj a dávam pozor. A ano, ty cucfleky jsou ode mě. Jeden večer jsem se mírně nudil," zasmál jsem se a postrapatil Louiho.
"Jěště nejaké otázky?"

Zavrtěl jsem hlavou a prohrábl si vlasy rukou, abych je dostal do původního stavu. I tak jsem se na něj s úsměvem podíval. Niall se na nás také pobaveně díval, ale pak mu úsměv zmizel.
"Nechtěli byste se zamykat? Nebo si to alespoň nechat na doma? Víte, nemusel jsem vejít já, ale někdo jiný, například nějaký profesor," poznamenal na fakt, na který jsem já ani Harry nemysleli.

To, co poznamenal, byla pravda, opravdu mohl vejít kdokoliv a tomu jsem to už nemusel vysvětlit jen tak lehce. Zamyšleně jsem přikývl na znak toho, že na to budu myslet.
"Budeme si dávat pozor, když si nás tu ty tak vymákl. Obyčejně se tohle ale neděje, jenom podle tohohle, jsem se dnes oblékl nějak extra vyzívavě," zasmál jsem se a Louis jenom přikyvoval.
"A když jste se ptal jestli nějaké otázky," zamyslel se Niall a pohladil si hraně bradu. "Náhodou někdy trojka, pane profesore?"

Niall už se podle otázky zdál být v pohodě s tím, co viděl. Teď jen já abych přežil fakt, že Harry v této místnosti není jediný, kdo mě od začátku chtěl.
"Nialle, mi spolu nespíme," řekl jsem celý rudý. Niall se na mě celý vykolejený podíval a pak nasadil vážný pohled.
"To ti nevěřím," zavrtěl hlavou a podíval se zpátky na Harryho. "Takže, pane profesore, kdy dáme tu trojku? Nijak jste se k tomu nevyjádřil," usmál se na něj drze a očekával přímou a podle jeho sebevědomého úsměvu i v kladnou odpověď.

"Nialle, my spolu opravdu nespíme. Za A: Louis je jěště na mě moc mladý, za B: nechci na něj tlačit a za C: nejsme spolu jěště ani půl roku," usmál jsem se na něj a pobaveně se ušklíbl, protože z jeho pohledu se dalo lehce vyčíst, že chtěl jinou odpověď. " A k té trojce... Nikdy! Louis je jenom a jenom můj, nikdo jiný na něj nešáhne, doufám, že vám je to jasné, pane Horane, jinak to budu řešit jinak."

Niall poslouchal všechna a, b i c a jeho výraz tváře napovídal tomu, že už tomu rozumí. Chápal nás. Ale očividně ho ta trojka mrzela. Jen jsem doufal, že na Harryho místě, by se nedělil také. V jeho očích bylo pochopení.
Harry si mě majetnicky přitáhl k sobě a před Niallem mě políbil. Zavřel jsem oči a ruce mu omotal kolem krku.
"Tak jo vy dva, ale zase to, že jste spolu ještě nespali neznamená, že musíte tady a přede mnou. Mimo to, ty dveře jsou pořád odemčené," zasmál se Niall a my dva se od sebe odtáhli.
"Tak my si to necháme na doma," ušklíbl jsem se na něj.

"Nezáviďte, Horane," podpíchl jsem ho mrknutím a on zčervenal.
"Nebojte, Louis je u mě na doučování, polibek se dá ukončit o moc rychleji, než to předtím." Podotkl jsem a upravil si brýle, které mi mírně sklouzly na nos a při tom jsem se koukl na Horana, který mě pozoroval.
"Ale pane profesore, vy taky nejste k zahození, někdy možná přijdu na opravu i já."

Zamračil jsem se a pak se ušklíbl.
"To můžeš Nialle." Oba se na mě překvapeně podívali, ale já ještě neskončil... "Ale bude to normální zkouška, jako před tabulí. Protože jestli já jsem jeho, tak on je můj. A tvůj návrh se mi dvakrát nelíbit. Víš, Nialle, já se nerad dělím, takže si nech zajít chuť," mrkl jsem na něj.
"Škoda, těšil jsem se. Proč vy dva kazíte každý můj dobrý nápad?" zamračil se hraně, přesto mu zacukalo koutky.

"Kdo neskoro chodí, ten nešuká," zabroukal jsem na jeho otázku a Loui se vedle mě začal smát.
"Takže, pane Horane, pokud jěště něco potřebujete, tak poslouchám. Pokud však nikoli, prosím, opusťte tuto místnost, protože i já jsem na odchodu. Mám po pracovní době." Dokončil jsem a chvíli poslouchal.
"Eh... pokud by jste mě mohl odvést domů?" zeptal se nesměle a já jenom přikývl, to je maličkost.

"Jo, Harry tě klidně odveze, beztak mě musí hodit domů," řekl jsem a vysloužil si od Harryho nechápavý pohled. Myslím, že čekal, že půjdu s ním k němu.
"No co, musím si jít domů pro čisté věci, u tebe už nic nemám. A také mi volala sousedka, že už mi Kim nechce hlídat. Jak já na ni mohl zapomenout?!" chytl jsem se za hlavu. Já si toho psa snad ani nezasloužím.
"Takže jdeme panstvo!" zavelel jsem a vidal se ven z kabinetu.
"U tebe spíš panictvo, ne?" zasmál se Niall a mně zrudly tváře.
"Tohle ti nevyšlo Nialle, říká se panictví!" sykl jsem po něm.
"Ale na tebe to sedí!" smál se dál.