FUCK school ~ Larry ✓

35.

Za chvíli mi někdo začal klopat na dveře, určitě to byl Loui. Nasadil jsem ledový pohled a otevřel zmatenému Louisovi dveře.
"Do obýváku, hned!" sykl jsem na něm. Ani jsem mu nedovolil na mě promluvit. Byl jsem naštvaný a hodně.
"Na kolena!" přikázal jsem a poťukal si na ně, když jsem si sedl vedle něj. Pochopil a lehl si mi na ně. Ihned jsem se rozpřáhl a první rána dopadla na jeho zadeček pod tenkou látkou.
"Tak ty se takhle budeš producírovat po škole, aby tě všichni okukovali? Líbí se ti, když tě všichni sledují?"

Vypískl jsem. První úder přišel nečekaně rychle. A byl také nečekaně silný. Prohl jsem se mírně v zádech, ale Harry mě jednou rukou poslal zpátky a záda mi narovnal.
"Já jen chtěl... Aby ses na mě díval ty. Ne někdo ji-jiný," fňukl jsem, když mi přilétla i druhá rána na druhou půlku.
"Já ti jen chtěl oplatit ten včerejšek, kdy všichni koukali na tebe. Nechtěl jsem tě až tak naštvat, přísahám!"
A třetí rána doprostřed!

Bylo mi to jedno, on je můj, jenom můj, nikoho jinýho!
Byl jsem naštvaný, to mě ale asi po 4. nebo 5. ráně přešlo a já se jenom těžce nadechl a následně vydechl. Byl jsem sám ze sebe sklamaný, že jsem dopustil, aby musel žárlit. Ale on nemá proč mi to oplácet!
Zmoženě jsem se položil na jeho záda. Po mých tvāřích se spustily slané kapičky.
"Já o tebe prostě jenom nechci přijít! Chápeš to?" Všechno vyprchalo a zůstala jenom nejistota.

Dal mi čtyři silné rány, až jsem musel vzlyknout. Malé slzičky mi vyšli ven z očí.
Pátá rána už byla jiná. Byla slabší od těch předchozích. A... Pak už nic. Zmateně jsem se na něj otočil. Plakal. Dovolil mi se zespod něj vymotat. Hned jsem se usadil na něm obkročmo, tuze jsem ho objal.
"Nepřijdeš o mě. Protože já tě ve svém životě chci. Potřebuji! Prosím, neplač Harry," smrkl jsem a prohrábl jsem mu vlasy. Nechtěl se na mě podívat... A mně to bylo líto.

"Nezasloužím si někoho tak dokonalého, jako si ty. Nezasloužím! Jsem strašný přítel!" Rozplakal jsem se a zabořil tvář do jeho měkkých jemných vlásků, které mě šimraly na tvářích.
"Louisi, tak moc mě to mrzí, tak moc. Tak odporná bytost jako jsem já si tě nezaslouží, nezasloužím si ani podívat se do tvých nádherných očí, ve kterých se chci utopit. Nemám právo dotknout se tvých rtů, které jsou měkké jako ten nejemnější zamat. A už vůbec si nezasloužím dotknout se tvého jemného křehkého těla, které by nemělo nikdy pocítit i ten nejemenší pocit bolesti. Jsem tak strašný přítel ..."

Pořád mluvil. A samé nesmysly! Jak mohl něco takové říct! Jak na něco takového mohl vůbec jen pomyslet?!
Umlčel jsem ho, musel jsem, chtěl jsem. Přiložil jsem své rty na ty jeho dva nadýchané malinové polštářky. Celý zprvu ztuhl, ale pak se uvolnil. Začal jsem proti němu rty pohybovat a on tento krok po mně zopakoval. Líbali jsme se dlouho. Nechtěl jsem, aby tato chvíle někdy skončila, ale už nám pomalu docházel dech.
"Ty máš právo na všechno, lásko," zašeptal jsem mu do rtů. "Ty si zasloužíš všechno."

Po tom polibku jsem se rozbrečel úplně. Já si ho nezasloužím! Jeho určitě ne... mohl mít někoho hodného, talentovaného, někoho, kdo by byl podobně starý jako on, né mě...
"Já si tě nezasloužím, lásko," zašeptal jsem mu do krku, ke kterému jsem se se přitulil celou svou tváří. Tiskl jsem si ho k sobě, jemně, jako panenku. Jenom jsem potřeboval vědět, že je můj. Můj malý dokonalý žáček.

"Ale zasloužíš," zašeptal jsem mu do vlasů a vtiskl mu tam drobnou pusinku, přesně na vrch.
Objímal jsem ho a on mě, bylo to krásné. Škoda jen, že se v jeho hlavě odehrávaly tyto odporné věci.
"Harry, ty jsi ten nejúžasnější člověk na celé planetě, zasloužíš si jenom to nejlepší." Přitiskl jsem si jeho rty opět ke svým Měl je slané od slz, přesto měly i původní chuť.
"Nemysli na takový blbosti. Jsem přece tady, s tebou, jsme spolu," šeptal jsem.

Seděli jsme tak jěště dlouhou chvíli, slzy mi už netekly jenom jsem pořádně dýchal a poslouchal Louiho. Je to moje malé zlatíčko, tak moc jej miluju, tak moc pro mě znamená. Silně jsem ho objal kolem ramen, přitiskl si ho ke mně a políbil ho na čelíčko.
"Tak moc ti děkuji Loui, jsi moje světlo v životě, tak moc ti děkuji." Zašeptal jsem mu jemně a hned potom jsem se zvalil na bok v tvrdem spánku.

Chudáček můj. Tak se unavil.
Nechal jsem ho odpočívat a lehl si k němu. Oba jsem nás přikryl dekou, která byla jen tak ledabyle přehozená přes opěradlo gauče.
"Dobrou, lásko, odpočiň si," zašeptal jsem ještě, než jsem usnul i já.
Ráno jsem se vzbudil první. Podíval jsem se vedle sebe a když jsem viděl, že Harry spokojeně spí, posadil jsem se. Hned jsem však nadskočil. Určitě mám na něm pár modřin ze včera. Rychle jsem to šel zkontrolovat do koupelny. Sundal jsem si kalhoty a boxerky si jen sroloval, abych na své půlky viděl. Byly mírně červené, ale právem... Po včerejšku.

Spal jsem těžkým, neklidným spánkem, který mi nedopřál odpočinek, no hned jak jsem se vzbudil, nasucho jsem se sýpavě rozkašlal. Měl jsem pocit, jako kdybych měl v ústech písek. Bylo to strašné, prostě příšerné a ktomu mi bylo tak neuvěřitelně teplo, byl jsem unavený jako snad nikdy.
"Loui..." zachraptěl jsem do ticha bytu.

Všude v bytě ticho, takže jsem ten tichý a dosti chraplavý hlas velmi dobře slyšel. Rychle jsem se nazpátek oblékl a následně vyšel z koupelny. Postavil jsem se do středu dveří a mohl tak vidět jeho rozházené neupravené vlasy a ospalou tvář.
S úsměvem jsem přišel k němu a dal mu pusu na čelo a tvář. "Dobré ráno, lásko."

"Loueh... Prosím vodu," zakňučel jsem bolestivě a koukl na něj.
"Je mi strašně špatně," šeptl jsem. Měl jsem pocit, že buď to za chvíli omdlím, nebo se pozvracím.Takhle špatně mi nebylo už dlouho, ani nevím z čeho jsem to měl. Vždyť jsem si dával pozor.

"Jo, jo, už běžím," polekal jsem se. Zněl vážně špatně.
Z kuchyně jsem se už vracel se sklenicí vody. "Tady, zlato," podal jsem mu ji a klekl si ke gauči před něj. Čekal jsem, až se hezky napije.
"Je ti špatně? Není ti zima? Skočím ti do ložnice pro deku!" vstával jsem už.

"Ne, ne, Loui, je mi dobře. No není, to lžu, ale prosím, zůstaň tady se mnou." Zakňučel jsem a přitáhl si ho do objetí, aby jsem si mohl položit hlavu na jeho kolena.
"Jenom se trochu vyspím a jestli by si se mnou tady mohl zůstat, prosím." Zafučel jsem a hlavou se vtulil do jeho klína, kde mě už jeho ruka jemně hladila ve vlasech.

Rukou jsem mu proplouval mezi jeho dlouhými vlásky. Trochu ho i drbal na hlavě. Byl tak rozkošný. A když je nemocný, tak je tak sladký a přítulný. Měl jsem z něj široký úsměv na tváři, snad přes celý obličej.
"Dobře, broučku, ale není třeba zavolat do školy, že nepřijdeš?"

Měl dobrý nápad, snad bych na to zapomněl.
"Prosím tě, podej mi mobil. Zavolám Liamovi, aby to zítra řekl ve zborovně. Budeš nemocný taky nebo..?" zeptal jsem se ho, zatímco mi hledal mobil po stole. Byl bych rád, kdyby zůstal se mnou, bylo by to hezké, ale musí chodit do školy.

"Harry, snad tě tady v tomhle stavu nenechám samotného," řekl jsem jakoby to byla samozřejmost.
Snad si nemyslel, že ho tady nechám samotného, když je mu tak špatně. Ne, ne, ne... Já tady budu hezky s ním.
Podal jsem mu mobil a on už nadzvedl hlavu, abych se mohl dát do původní polohy. S úsměvem jsem tak učinil a sedl si s Harryho hlavou v klíně.

Vytočil jsem číslo a na druhé straně se ihned ozval Liamův hlas. "Harry, co se děje, že mi voláš?" pronesl zvesela pravděpodobně se usmíval.
"Já no...." zachraptěl jsem a on zalapal po dechu.
"Proboha, ty teda zníš jako kdyby tě přejel parní válec!" vykřikl mi do telefónu, až jsem si ho musel dát dal.
"Promiň, ale jsem nemocný, řekni prosím ve škole, že jsem nemocný. Jo a Louisovy rodiče mi volali, že taky nepřijde. Postarej se mi tam o ně, prosím. Já vím, je týden před vVnoci, ale tak snad to vyležím," zamumlal jsem do telefónu a on odsouhlasil. "Děkuji."