Rebecca byla jediné moje štěstí na tomhle světě. Ty pocity které jsem cítila, když jsem si ji poprvé mohla pochovat v náruči už mi nikdy nic nenahradí.
Dokonce ani ty kruhy pod očima z nocí, kdy ji začínaly růst zoubky mi lásku k ní nesnížilo ani o jedno malinkaté procento. Sledovat ji růst, smát se nebo říct její první slůvko bylo nad hranici dokonalosti. A než jsem se nadále už to bylo tady .. Právě zítra měla jít poprvé do školy. Měl to být její velký den a já ho chtěla udělat, co možná nejlepší.
,,Maminko?" přicupitala ke mně a já se k ní sklonila, abych byla stejně vysoká jako ona. Pohladila jsem ji po vláskách a usmála se na ni.
,,Copak, Rebecco?" zeptala jsem se a ona se mírně zachmuřila. Nechtěla jsem, aby byla někdy smutná, a proto se mi tahle situace ani trochu nelíbila.
,,Chloe mi říkala, že s ní do školy půjde i její tatínek. Proč já toho svého ani neznám," zadívá se na mě a já si povzdechnu. Nechci se o tom bavit zrovna teď. Vysvětlím ji to možná až bude o něco starší, ale určitě ne teď.
,,Kdo je Chloe?" zvednu se zpátky na nohy a vysadím ji na linku. Zasměje se.
,,Moje nová kamarádka. Potkala jsme ji venku a je hrozně hodná. A budeme chodit do stejné školy," oznámí mi pyšně. Ach, nová kamarádka. No jistě.
,,To je skvělé," pousměju se a políbím ji do vlasů.
Když malá oslavila své třetí narozeniny, rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas se odstěhovat z domu mých rodičů a postavit se na vlastní nohy. Takže teď žijeme ve městě kousek od Forks. Bydlíme v bytečku, který nám bohatě stačí. Becca má svůj pokoj a já svou ložnici. Jedna koupelna, obývací pokoj, kuchyň a předsíň. Škola je odsud kousek a práci mám taky celkem blízko. Pokud jde o mě, pracuji jako učitelka v mateřské školce. A nemám si na co stěžovat. Tedy kromě ... No o tom raději mluvit nechci.
***
,,Mami! Mamko! Maminečkooo," uslyšela jsem hlas těsně u svého ucha a otevřela oči. Nademnou se skláněla Rebecca s úsměvem na tváři a už oblečená.
,,Princezno? Co blbneš? Vždyť je ještě brzo," zasměju se. A vážně. Ještě není ani šest ráno. Becca si lehne na postel vedle mě.
,,To nevadí. Musíš mě ještě učesat a připravit mi svačinku, abych neměla hlad," řekne mi a tváři se přitom tak vážně. Usměju se. Ona je moje sluníčko.
,,Co by sis dala na snídani?" pronesu ospale a zvednu se z postele. Má pravdu. Musím toho udělat ještě víc než dost. Ona se na chvíli zamyslí a pak se na mě obrátí s prosbou v očích.
,,Vafle s čokoládou," vykřikne nadšeně.
,,No tak když jdeš dneska do první třídy .. tak by to snad šlo," zasměju se a políbím ji do vlasů.
Přesně v sedm hodin a třicet minut jsme vyšly z domu, abychom byly u školy včas. Rebecca se mě držela za ruku a na tváři měla roztomilý úsměv.
,,Támhle je Chloe!" pustila mou ruku, když jsme prošly brankou na školní pozemek. Rozutíkala se za malou holčičkou s culíčkama na hlavě.
S úsměvem jsem k nim došla a hned na to přišla i .. nejspíš maminka Chloe. Zvedla jsem hlavu, abych ji mohla pozdravit, ale překvapilo mě, koho vidím.
,,Emmo?" zeptám se překvapeně. Taky se na mě dívala s údivem v očích.
,,Renesmee, jsi to ty?" zasmála se. Přikývla jsem.
,,Co tady děláš?" pozvedla jsem nechápavě obočí a ona mírě pokrčila rameny.
,,Žiju tady s přítelem teprve od začátku léta. Nevěděla jsem, že jsi tady," usmála se a já ji úsměv vrátila. Ale stejně jsem se musela zeptat.
,,A co Damon?" zadívala jsem se na ni a její tvář na chvíli znejistěla.
,,Má se fajn aspoň myslím," odpověděla mi a to už se ozvala i malá Chloe.
,,Strejda Damon mě dneska má vyzvednout ze školy," řekla pyšně a já se zarazila. On je tady ve městě? Ach ..
,,Ehm, Chloe .. ještě to není jisté!" okřikla ji mírně Emma a podívala se na mě s omluvou v očích.
,,Slíbil mi to, takže to jisté je," zamračila se a popadla Rebeccu za ruku. Odešly spolu někam na hřiště.
,,Omlouvám se .. Ono, ehm, fakt je mi to líto," povzdechla si. Nechápu ..
,,Za co se mi omlouváš? Vždyť o nic nejde, ne?" zasmála jsem se nervózně. Jasně že jde. Uvidím Damona!
,,No, asi za to že si odjela, protože se chtěla začít nový život a my se tady teď objevíme," zastrčí si vlasy za ucho a sleduje mou reakci.
,,Není to vaše vina. Život je prostě nevyspytatelný," pousměju se a ona přikývne.
ČTEŠ
Falling I Think I'm For You
FanfictionUž je to sedm let, co Renesmee odjela od Damona. Ačkoliv na něho pořád nemůže zapomenout, snaží se žít normální život se svou šestiletou dcerkou Rebeccou. Jenomže osud je velmi nevyspytatelný a tak se tahle dvojice znovu setkává. Co s nimi udělá je...