Falling I Think I'm For You

61. Kapitola

Pohled Damona
Probíral jsem se nějakými složkami, abych aspoň na chvíli odplul myšlenkami někam jinam. Nemusím vám snad říkat, že to bylo naprosto zbytečné. Prohrábl jsem si vlasy a odhodil propisku na stůl. Tohle nemělo žádnou cenu a ani žádný smysl. Útěk od reality byl prakticky nemožný. Ozvalo se zaklepání na dveře a hned nato vešla dovnitř moje sekretářka.
,,Pane, volají vám z nemocnice," oznámí mi a dojde ke mně. Převezmu si od ní mobil a nervózně si ho přiložím k uchu.
,,Ano?" vysoukám ze sebe trochu přiškrceně.
,,Vaše přítelkyně dostala kontrakce a začala rodit. Myslím že byste měl přijet, pokud je to možné. Aspoň ona si to přeje," oznámí mi sestřička. Cože? Už? Není nějak brzo?! Sakra.
,,Ehm, dobře. Za chvíli tam budu. Nashledanou," típnu hovor a telefon položím na hromadu papírů s kterými už teď stejně nic neudělám. Seberu si bundu a rychle si ji natáhnu. Po cestě se ještě stavím do kanceláře za Alarickem.
,,Co se děje?" trochu se zamračí a zvedne pohled od smluv, které mu leží na pracovním stole.
,,Jedu do nemocnice. Ozvu se ti. A kdyby něco, vezmi to za mě," řeknu mu a on po chvíli váhání přikývne. A já vyjdu ven z budovy a zamířím rovnou k mému autu.
***
Zastavím před nemocnicí a vystoupím. Vydám se do té příšerné budovy a snažím se sklidnit svůj dech. Je pravda že mi to moc nejde. Na recepci jsem se přeptal, kam bych měl jít. Protože co já vím, kde najdu porodní sál.
,,Tak to půjdete tady za roh a pak rovně, až ke schodišti. Tam zabožíte doprava a půjdete dokud nedojdete k schodům na levé straně. A půjdete do třetího patra. A na konci chodby už byste to měl najít," oznámí mi a já na ni zírám s otevřenou pusou. Tak dělá si ze mě prdel?!
,,A nějaká snadnější cesta by nebyla?" obořím se na ní.
,,Ano, za vámi je výtah. Takže nastoupíme a vyjedete do třetího patra a sál je přímo naproti," usměje se.
,,A to jste to nemohla říct rovnou?" zavrčím.
,,Neptal jsem se jak dojedete na porodní sál, ale kudy se tam jde," pokrčí rameny. Ty vole?! Tak to prostě ne. Já se snad zabiju.
,,Hm, tak děkuju," odfrkl jsem si a šel si přivolat výtah. Byl dole skoro hned a já vyjel do patra, které mi bylo řečeno. Když jsem vycházel, zastavil jsem se v půlce kroku. Nejspíš bude lepší, když počkám venku. Nebo tak nějak.
Posadil jsem se na lavičku před obrovskými dveřmi a napil se vody, kterou jsem si koupil dole v automatu. Zevnitř vyšla mladá sestřička a když mě zahlédla trochu se pousmála.
,,Vy budete určitě pan Salvatore, že?" ujišťovala se a já rychle přikývl a postavil jsem se. ,,Půjdete dovnitř?" poukáže na dveře za námi a já se zarazím. ,,Je normální že tatínkové bývají u porodu, ale chápu pokud nechcete," zasměje se. Eh, tak to nevím.
,,D-dobře teda," vykoktám ze sebe a vydám se za ní. V předsálí mi podá nějaký zelený plášť a já si ho jsem nucený oblect. Ještě k tomu na mé pracovní sako. Ale kašlu na to.
Jdu rovnou za Renesmee a stisknu ji ruku. Trochu se na mě pootočí a věnuje mi úsměv. Oplatím ji ho.
,,Bože, já to nezvládnu," vykřikne zoufale a já ještě zešílím stisk.
,,Jsem tady s tebou," oznámím ji. Akorát jsem to nemyslel až tak doslovně. Protože doopravdy všechno prožívání s ní. Rodí už nejméně hodinu a po celou dobu mi drtí ruku. Najednou se sálem ozve křik. Řev malého dítěte.
,,Narodil se vám krásný chlapeček," usměje se na nás sestra s tím droboučkým stvořením v náruči. Podá ho Renesmee, která si ho k sobě na malou chviličku přitiskne a políbí ho na holou hlavičku.
,,Maxíčku, ahoj," usmívá se na něj. Její ošetřující lékař ji pozoruje a já nechápu, proč ten pohled. Jen nad tím zavrtím hlavou a skloním se k nim.
,,Prcku," zasměju se a malej mi chytne prst. Páni, má docela pevný stisk na takový malý mimino.
,,Vezmi si ho," nabídne mi Renesmee a já trochu poodstoupím. To nevím. Je to hrozně malinkatý. ,,Neboj. On tě nekousne," ušklíbne se, ale najednou je na ni vidět, že už je zesláblá. To mě trochu vyděsí. Vezmu si od ni Maxe  a opatrně si ho chytnu.
,,Jsi v pořádku?" zamračím se.
,,Mh," nakrčí obočí. Ne, není.
,,Pane, pojďte. Musíme vašeho syna trochu opláchnout," chytne mě sestra za paži. Chci se ji vysmýsknout, ale uvědomím si že mám pořád u sebe malého. Ještě jednou se otočím na svou přítelkyni, ale jediné co vidím je, jak se jí zavírají oči a z tváře ji mizí úsměv. Co se to děje?!
,,Co je s moji ženou?" Vážně jsem ji nazval svou manželkou?! Moje otázka padla hned jak jsme vyšli na chodbu.
,,Určitě bude v pořádku," ujistí mě sestra, ale moc přesvědčivě nezní. Vždyť vypadala jako kdyby .. Ne!
,,A nestalo se ji nic?" vybafnu a malý v mé náruči se trochu zavrtí.
,,V tak vážném stavu jako ona byla jsme takové komplikace očekávali. Zeptejte se raději potom doktora. Ale ujišťuji vás, že zatím nemůžeme dělat žádné ukvapené závěry," oznámí mi už trochu naštvaně. Vždyť je její povinnost mi to říkat ... Neměla si vybírat takovou práci, když ji to rozčiluje. A proč já zase nic nevím?! No samozřejmě .. ,,Váš syn potřebuje-" začne, ale já ji přeruším.
,,Nemusíte to říkat desetkrát! Však za vámi jdu," převrátím oči v sloup. Ty sestry jsou příjemné teda. Ale teď by mě spíš zajímalo, co je s Renesmee .. s moji Renesmee! Proč mi to do háje nechce nikdo říct?!