Falling I Think I'm For You

54. Kapitola

Náš dům byla zase jednou po nějaké době plný lidí a to jen kvůli projektu, který pořádala Damonova firma. Asi budete chtít vysvětlení, co?
Aby nějaká společnost mohla fungovat, potrebujou určitě nějaké sponzory. A ty získají jedině tak, že se budou snažit rozšířit podnik i někam dál a upoutávat lidi. Takže dneska si zkoušeli na nečisto jejich zítřejší benefiční ples. Byli tady všichni z Damonovi firmy a cvičili si proslovy, výzdobu a nevím co všechno. A kdo jim samozřejmě musel pomáhat? No přece já .. Ani vyspat jsem se kvůli tomu nemohla.
,,Hele, Renesmee, kam přijdou pak ty kytky?" zeptala se mě už dost otráveně Evelyn, jedna z pracovnic. Však co jsem? Bylo mi dneska úplně blbě a všichni za mnou furt chodili!
,,Támhle dozadu. Jakoby pod podium, které tady teď není," ukázala jsem za sebe a ona mi věnovala vděčný úsměv. Koukla jsem se na hodinky a trochu si odddechla. Už jsem měla jet na kontrolu ke své doktorce, takže odsud aspoň vypadnu na nějakou dobu. Oblékla jsem si mikinu a z domu si jen vzala kabelku.
,,Ty už jdeš?" doběhl ke mně David, který předtím nosil nějaké těžší věci do auta, takže byl dost udýchaný.
,,Jojo, už musím," povzdechla jsem si. Na druhou stranu se mi zase vůbec nechtělo, protože jsem týden zpátky byla na odběru krve a výsledky prý nedopadly moc dobře. Což je pár týdnů před porodem docela problém. ,,Řekneš to prosím Damonovi? Nemůžu ho nikde najít," poprosila jsem ho. Přikývl.
,,Davee, potřebujeme pomoct," zakřičel někdo.
,,Jo, vzkážu mu to. A teď už musím běžet," mávl na mě a zmizel v davu lidí na naši zahradě. A já se vydala k autu, abych si udělala projížďku do nemocnice.
***
,,...Což by v důsledku mohl být celkem problém," dokončila doktorka svůj kratší monolog. Proč já musím mít takovou smůlu? Pokud jsem už ráno měla blbou náladu, teď to bylo ještě tisíckrát horší.
,,Ale .. já tomu nerozumím," zavrtěla jsem hlavou. A to byl prostě fakt. Byla jsem z toho všeho úplně mimo. Vždyť ještě minulou kontrolu bylo všechno v pořádku a teď už ne? To je přece blbost.
,,Slečno, prostě byste měla být v klidu. Víc pro to udělat nemůžete," věnuje mi doktorka uklidňující úsměv. To se jí to říká .. ji nehrozí, že přijde o dítě. Navíc sotva narozené. Nejspíš pochopila, co mi běhá hlavou, protože se posadila na lůžko vedle mě. ,,Já jednou byla ve stejné situaci jako vy, ale nebrala jsem v potaz to, co mi doktoři říkali. Kašlala jsem na to a .. svou holčičku jsem sice porodila, ale týden na to onemocněla a zemřela. A víte co? Byla to moje chyba. Věřím že vy mě ale poslechnete. Takže chce to klidový režim, žádná námaha ani fyzická zátěž, dobře?"
Tak teď mě teda moc neuklidnila! Jak by někdo tak šíleně nezodpovědný mohl něco udělat správně? A navíc já a zůstat v klidu? Zadívala jsem se na ni trochu zděšeně, protože jsem fakt vyděšená byla.
,,Ale vždyť ještě měsíc zpátky bylo všechno v pořádku," povzdechla jsem si a položila si jednu ruku na své bříško, protože prcek začal kopat. Hm asi z něj bude fotbalista, pokud .. Dost!
,,Ano, ale .. vzhledem k událostem, kterými jste si prošla se to dalo čekat a já vás varovala, že to může přijít," zadívá se na mě moje gynekoložka. Aha .. zasranej Alex. Všechno je zase jeho vina! Tak jo, Renesmee. Nejspíš je čas konečně dospět a začít se chovat jako .. máma. Ne jako vyjaštěná puberťačka na střední škole.
,,Tak dobře .. děkuju," pokusím se o úsměv, ale nejspíš to vypadalo jako dost špatný škleb. Smůla .. tomu se prostě říká smůla. Nic víc v tom není.
,,Jistě a .. přijela jste sama?" trochu se zamračí. Eh ..
,,No .. jo," nakrčím obočí a ona přikývne.
,,Tak tedy jeďte domů a nezapomeňte, co jsem vám říkala," ještě jednou se na mě usměje a já vyjdu z ordinace. Celou svou cestu autem mám pocit, že se snad pozvracím. Jak už jsem říkala, od rána je mi zle. A kdyby jen to, ale teď se mi celé tělo svírá úzkostí a tolik bych se potřebovala vybrečet, ale nejde to. Nic. Zaparkuju auto před domem a chvilku jen tiše sedím a pozoruju ten shon před domem. Někdo zaklepe na zavřené okýnko mého auta a já málem nadskočím leknutím do vzduchu. Vystoupím z auta.
,,Davide, víš jak jsem se lekla," seřvu ho mírně a on mi věnuje úšklebek, který mu hned zmizí, když si všimne jak se tvářím.
,,Mám ti zavolat Damona?" koukne na mě zamyšleně.
,,To bys byl hodnej," zašeptám a něco se ve mně najednou zlomí a já se vážně rozbrečím. David si mě změří starostlivým pohledem a přitáhne si mě do objetí. Opřu si hlavu o jeho rameno. Je mi jedno, jak to teď asi vypadá .. ale .. tohle je zapeklitá situace. Nechci přijít o svého Maxe, i když jsem ho prakticky vzato ještě ani neviděla.
,,Co se stalo?" uslyším kousek od nás hlas svého přítele. Vzlyknu a rozbrečím se ještě víc.
,,Netuším. Prostě začala najednou brečet. Nerekla mi co se stalo," zamumlal David. Odtáhla jsem se od něj. Chudák měl mokrý celý rukáv na tričku. ,,Já vás nechám."
Opřu se o auta, které stojí ta mnou, protože bych jinak asi spadla. To je taková nespravedlnost. A pokud je šedesát procent, že moje dítě nepřežije ... těch čtyřicet je skoro nic. Damon mi položí ruku na rameno a já se na něj smutně podívám. Opřu si hlavu o jeho hrudník.
,,Co se stalo?" zeptal se mě tiše, protože kolem nás se motalo dost zvědavých uší. Vytáhla jsem si z kabelky zprávu od své doktorky, kde to bylo napsané dle mého dost jasně. Damon ji rychle přejel očima. Jednou a pak podruhé. Snad i potřetí. ,,Co?!" zamračil se.
,,Četl jsi to, ne?" vzlyknu.
,,Jo .. četl," vyrazí ze sebe a já se zase naplno rozbrečím. Zkuste si být v takové situaci .. ,,No tak, miláčku," přitáhne si mě k sobě a já se o něj vděčně opřu. Začne mě dlani hladit po zádech.
,,T-to přece nejde, ne? Nedějou se takový věci! Prosím, řekni že ne," vzlykám.
,,Ne, ne. Bude to dobrý," zašeptá mi do vlasů a pevně mě k sobě tiskne.
,,A co když ne?!" vykřiknu zoufale až se po nás pár lidí otočí, ale je mi to úplně jedno. ,,Ty to vůbec nechápeš," zakřičím a odstrčím ho od sebe, abych si setřela ty blbé slzy.
,,Uklidni se. Vždyť-"
,,Sklapni!" Přijde k nám Alarick.
,,Co je?" zeptá se nás odměřeně.
,,Vysvětlím ti to .. pak," zamumlá můj přítel. Nechápu, proč jsem k němu taková. Je jasné, že tady nebude mít záchvaty breku jako já. A navíc taky vypadá, že ho to dost vzalo, ale .. byla jsem fakt na dně. ,,Pojď, potřebuješ si odpočinout," chytne mě Daie kolem pasu a já se ani nebráním. Je fakt že to potřebuju. Třeba pak budu myslet jasněji.