Už je to sedm let, co Renesmee odjela od Damona. Ačkoliv na něho pořád nemůže zapomenout, snaží se žít normální život se svou šestiletou dcerkou Rebeccou.
Jenomže osud je velmi nevyspytatelný a tak se tahle dvojice znovu setkává. Co s nimi udělá je...
Byla jsem zvyklá na přepych, ale rozhodně ne takový. A to že nás na jeho pracovní večeři vezla limuzína, která mu patřila bylo ... šílené, tedy pro mě. Je sice pravda, že v mých novych šatech by se mi asi v obyčejnému autě dvakrát pohodlně nesedělo, ale nejspíš to bylo prostě o zvyku. Pokud jde o mé šaty .. nechtěla jsem utrácet tak velké peníze, když ani nebyly moje. Tudíž jsem si koupila obyčejné černé šaty do půlky stehen, které byly po celé délce zdobeny závojem se vzory květin. Byly rozkošné, obyčejné a svým způsobem elegantní. Mně se líbily a Emm prohlásila, že jsou úžasné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Jsi nějaká nervózní," pousmál se Damon když jsem si snad po dvacáté popotáhla šaty. Koukla jsem jeho směrem a mírně zavrtěla hlavou. Jen jsem nebyla zvyklá chodit do společnosti. ,,Je mi fajn," vysoukala jsem ze sebe. Přece jsem se neměla čeho bát. Můj vzhled bych dneska okomenotovala jako ucházející. Jindy rozpuštěné vlasy jsem měla svázané v elegantním drdolu a pár nenechavých pramínků mi padalo do tváře. Nalíčená jsem byla jen lehce. Slabý náznak make-upu, trochu řasenky a lesk na rty. Nikdy jsem neměla potřebu to nějak přehánět. A ty šaty ani nevybízely k tomu, abych ze sebe dělala něco co nejsem. Damon se natáhl po mé ruce a své prsty propletl s těmi mými. Tak tedy dobrá. Tohle zvládnu. Pokud zůstane on celou dobu se mnou. Elegantní mercedes zastavilo před obrovskou budovou. Náš řidič nám otevřel dveře a Damon vystoupil jako první. Byla jsem vděčná, že mi pomohl, neboť bych se na těch podpatcích asi přizabila. Vstoupili jsme do honosné budovy a já se snažila nedávat najevo údiv z toho, jak elegantní a drahé to tady je. Přichomýtl se k nám muž v značkovém obleku a Damon mu podal své sako. Poté mi pomohl z mého svetříku a taky mu jej podal. ,,Děkuji moc, Thomasi," odvětil Damon přívětivě a jmenovaný se na něj mile usmál. ,,Mohu vás dovést k vašemu stolu?" obrátil se na nás s profesionálním úsměvem. ,,Pan Reynolds už na vás čeká," dodal ještě. Můj přítel si mě přitáhl majetnicky k sobě a obejmul mě kolem pasu. Mlčky jsme kráčeli za Thomasem. Cítila jsem na sobě několik zvědavých pohledů. Ještě aby ne .. Damona firma je vážně na jedné z nejvyšších příček a doposud nikdo nevěděl, že pan miliardář má nějaký vážný vztah. Nikdo kromě jeho blízkých, samozřejmě. ,,Davide," pozdravil Damon svého nového kolegu a ten se zvedl od stolu. ,,Damone," pokynul mu. ,,Slečno?" věnuje mi úsměv a intenzivně se mi zadívá do očí. Rychle uhnu pohledem. ,,Ehm, Renesmee," dostanu ze sebe tiše a dotyčný ke mně natáhne ruku. Přijmu ji a on mi s ní potřese. Neudržuji náš fyzický kontakt déle než je nutné a skoro ihned se od něj odtáhnu. Proč se chovám tak odtažitě? Pokud pominu fakt, že je tomuhle klukovi osmnáct a absolutně na to nevypadá, protože bych mu typla minimálně jednadvacet, pak je tady další problém. Už od té doby, co jsme přišli ke stolu ze mě nespustil pohled a mně to bylo dost nepříjemné. Jako vypadal dobře, dost dobře což jsem bohužel popřít nemohla, ale tím to u mě končilo. Posadili jsme se ke stolu s tím, že Damon i David si sedli oba do čela stolu a já doprostřed. Vážně jsem nebyla zvyklá na takovou přísnou etiketu. Obzvlášť co se restaurací týče. Brzy nám přinesli i objednané jídlo. A já byla v koncích. Co z těhle debilních příborů je k tomuhle předkrmu? Daie si odkašlal a já svou pozornost obrátila na něj. Aha. Jasný to není tak těžké. ,,Co kdybychom začali s těmi podmínkami při naší spolupráci? Myslím že to bude asi nejjasnější," prohlásí David když je u stolu nějakou dobu nezvyklé ticho. Damon polkne sousto lososa a přikývne. ,,Všechno je to napsané ve smlouvě, ale pokud něčemu nerozumíš klidně se zeptej," odpoví mu Damon profeisonálním tónem, který jsem u něj neslyšela snad nikdy. Bylo to ... svým způsobem dost přitažlivé. ,,Firemní tajemství .. nerozumím jak je to myšleno," zavrtí David hlavou a zadívá se na svého nadřízeného. ,,Nebudeš vykládat, co se děje ve firmě nikomu, kdo v ní nepracuje. Ani o tom s kým jsme obchodovali nebo naopak," pokrčí Damon rameny. Vážně se tady ještě pořád podivuju nad tím, že můj přítel je ve svých třiatřiceti letech šéfem jedné z nejúspěšnějších firem v USA, když tomuhle klukovi je osmnáct a měl by teprve přemýšlet nad tím, jakou vysokou bude studovat a on už tady řeší smluvní povinnosti a podmínky. Ani si nestihnu uvědomit, že tihle dva už svůj rozhovor přesunuli úplně někam jinam a práce už není jejich hlavním námětem. ,,A co vy, slečno?" uslyším najednou milý hlas Davida a ten mě vytrhne z rozebírání mých myšlenek. Eh, sakra. Nevím jestli mě víc rozhodil fakt, že netuším na co se mě ptal nebo to že mě nazval slečnou, když mi přece mohl úplně normálně tykat. Tohle bylo moc .. zvláštní. ,,Nechutná vám snad místní jídlo?" pozvedl pobaveně obočí. No jistě .. ještě mu přijde vtipné, že absolutně netuším o čem je řeč. Hm, rozhodně je to jeden z těch debilních kluků, kteří své slušné chování okoukali od rodičů a jinak jsou to prostě nevychovaní zmetci. ,,Ne, je to výborné," pokusím se o úsměv. Na Damonovi jde vidět, že ztěží zadržuje smích a David je na tom dost podobně. Co je na tom sakra k smíchu? ,,Aha a jak to můžete vědět, když jste ještě ani neochutnala," vyrazí ze sebe s úšklebkem na tváři. Oh .. ani sousto? Jejda .. Napravím to tím, že si z talíře uždibnu kousek masa. Ale abych řekla pravdu, zas takový hlad nemám. I přesto se pustím do jídla a tentokrát už raději poslouchámjejich hovor, i přestože mě nebaví, jenže kdyby náhodou. Nechci být zase za idiota. Najednou ucítím teplou dlaň na svém stehně a lehce sebou cuknu. Otočím se na Damona, ale ten má obě ruce položené na stole a přežvykuje svou večeři. Prosím, řekni mi že si ze mě teď někdo dělá srandu. Pomalu přesunu svůj zrak k Davidovi. Věnuji mu nechápavý pohled a jeho ruku odstrčím pryč. On se úplně pomátl nebo jako co?! Jejich rozhovor dále pokračuje a já tiše doufám, že to byl jen nějaký omyl. Nedopatření. Jenže najednou mi jeho horké dlaně stisknou kolena a ruku posunuje po mém stehně výš. Odkašlu si a odsunu židli, abych se mohla zvednout. ,,Omluvte mě, prosím. Musím si odskočit," dostanu ze sebe a setkám se s Damonovým starostlivým pohledem. ,,Jsi v pořádku?" mírně se zamračí. Přikývnu a rychle sjedu pohledem Davida, který má na tváři vítězný úšklebek. Teď bych mu nejraději ukázala prostředníček. Ještě když odcházím od stolu, zaslechnu Davidův hlas a všechno ve mně se sevře. ,,Tak při této příležitosti si půjdu ven dát cigaretu, pokud ti to nevadí," pronese směrem k Damonovi. A já doufám že má a vážně na mysli cigaretu, protože .. Ježíš!
