Falling I Think I'm For You

48. Kapitola

Pohled Davida
Pro dnešek jsem se rozhodl, že raději zůstanu sedět sám ve své kanceláři nad svou hromadou práce, protože momentálně potkat Damona, jsem asi na místě mrtvý. Ačkoliv nemůžu vyloučit, že za mnou nepřijde sám. To by sice pak byl docela problém, jelikož skákat z okna se mi nechce, ale budiž. Přísahám, že jsem se málem převrátil i s židlí dozadu, když se otevřely dveře mé pracovny bez klepání. Věnoval jsem Kaiovi a Emzovi načuřelý výraz, ale nějak jsem to nekomentoval.
,,Ty seš nějak roztěkanej, ne?" ušklíbl se Kai a svalil se na židli naproti mě. Pravdu? Ano bylo to tak. Nervy jsem měl dneska na pochodu a hrozilo mi, že vybouchnu.
,,Tak normálně," pokrčil jsem rameny a odhodil prupisku na stůl. Fakt by mě zajímalo, proč ti dva otravují zrovna mě.
,,Každopádně nejsi sám, kámo. Šéf je na tom podstatně hůř jak ty. Málem mi jednu vrazil za poznámku, které by se normálně zasmál," zavrtěl nevěřícně hlavou Enzo. Tak to se mu budu vyhýbat obloukem. Vytáhl jsem si z kapsy mobil. Je možné že se třeba pohádali s Renesmee?

Já: Co se stalo mezi tebou a Damonem?
Renesmee: Proč?
David: Je dost .. nasranej?
Renesmee: Nic se nestalo .. :))
David: Takže mu nevadilo, že jsme se líbali ;)
Renesmee: Ne, vůbec .. a teď mě nech . Nemám na tebe čas

Odložil jsem mobil a zase obrátil svou pozornost k těm dvoum blbounům. Nedovedl jsem pochopit, že je baví neustále tak prudit. Ať si najdou svou zábavu.
,,Kaie! Enzo!" uslyšel jsem řev z chodby. Oh, tak ten fakt nemá náladu. Ať vypadnou dřív než on přijde sem.
,,Tak se měj, Davide," mávli na mě a zmizeli za dveřma moji pracovny. To by bylo .. aspoň prozatím. Teda aspoň jsem si to myslel, ale když se dveře otevřely podruhé, už jsem tak v klidu nebyl.
,,Můžeš mi vysvětlit, co je tak nepochopitelného na pojmech nesahat a ani se na ni nepodívat. Nebo třeba nemluvit. Slyšíš snad někde mezi tím vším větu 'Pozvi ji na kafe a zkoušej to na ni dokud to nevyjde?'" zařve na mě hned mezi dveřma. Hm, přece se před nim nebudu třást jak malá holka, ne?! Zvedl jsem se od stolu, abych si nepřipadal tak podřadně.
,,Zatím mi ještě nic nevyšlo," namítl jsem. To asi nebyla věta, kterou chtěl slyšet, co? Tak pardon. Ne, kecám. Je mi úplně u prdele jeho názor.
,,Jak ti to mám říct, aby to pochopil i ten tvůj chorý mozek .. Ona je moje, chápeš a ty si o ni prostě můžeš nechat jen zdát. Raději se vrať k večerníčkům a nepleť se do života dospělých," odfrkl si. Tak ten má teda dost majetnické sklony. Prý moje.
,,Hm, budu o tom uvažovat, ale nevidím to zrovna v dobrém světle. Aspoň ne pro tebe," mýkl jsem rameny a nechal zakroucené vlasy spadnout mi do očí. Rozzuřeně se na mě zadíval. Vypadalo to, že už odchází ale najednou byl hrozně rychle u mě a vrazil mi pěstí do obličeje. Nečekal jsem to a spadnul na zem. Shit!
,,Teď můžeš přemýšlet," zavrčel a sklonil se ke mně. Chytil do rukou lem mého trička a trochu mě za něj zatáhl. ,,Takže doufám že si rozumíme. Ještě jendou na ni sáhneš, nedožiješ se dalšího rána. Konec debaty," vyprskl a pustil mě takže jsem, se s dost silnou ránou do hlavy, skácel na zem. Kurva .. On se pomátl?!
***
Pohled Renesmee
Já: Damone, promiň mi ten včerejšek ... nechápu, co to do mě vjelo a hrozně mě to mrzí. Miluju jen tebe a ty to přece víš. Nějaký David je mi naprosto ukradený.
Já: Chápu že jsi naštvaný, ale tvoje ignorace mě fakt deptá ..
Já: Mrzí mě to! Můžeš mi odpustit?
Damon: Promluvíme si o tom doma, ok?
Ps: Taky tě miluju, ale štveš mě ..
Renesmee: Dobře. Já vím :((((
Damon: Musím pracovat, uvidíme se doma.

Odhodila jsem mobil na pohovku a svalila se vedle něj. Můj jediný kamarád, jasný. Ne, prostě se mi teď jen viditelně zvedla nálada, když už Damon nebyl tolik naštvaný. I když je pravda, že toho budu mít ještě hodně co žehlit. Pro začátek jsem začala tím, že Rebecca z dneška na zítřek přespí u Emmy s Chloe. A ta je odvede do školy a Beccu nám přiveze až zítra večer. Já nemusím do práce a Damon taky ne. Takže máme času na vyřešení dost.
***
Někdo se mnou lehce zatřásl a já se se zamumláním převalila na druhý bok. A znovu. Hm, to se člověk ani vyspat nemůže? Otevřela jsem oči a nad sebou spatřila obličej mého přítele, který se nade mnou skláněl a byl to také on, kdo mě tady teď budil. Přitáhla jsem si ho za zátylek k sobě a spojila naše rty. Ano, jsem dost mimo. Ale co čekáte když jsem se teď vzbudila a on náhodou vůbec neprotestoval. Teprve až když jsem mu chtěla stáhnout tričko se odtáhl a mírně nade mnou zavrtěl hlavou.
,,Chtěli jsme mluvit, ne .. konat," ušklíbne se a já si uvědomím, o co tady jde. Musela jsem být úplně červená. Posadila jsem se na pohodlné pohovce a tím mu uvolnila místo vedle sebe. Posadil se.
,,Takže už jsem si to uvědomila. Chovala jsem se jako naprostá kráva a mrzí mě to," vyhrknu na jeden nádech a ucítim na sobě jeho pobavený výraz. Jo, to je jasný. Aby mu to nepřišlo vtipné. Příště mu na omluvu kašlu.
,,Konečně," vydechl a já se na něj překvapeně podívala. Odkašlal si a věnoval mi okouzlující úsměv. ,,Myslel jsem tím, že se taky omlouvám, i když nemám za co," blýskl. To je pravda. I když .. no tak dejme tomu. Nevím co mě to najednou napadlo. Ještě když to mezi námi bylo pořád takový nestabilní, ale mluvila ze mě prostě touha. Začala jsem ho vášnivě líbat a asi si umíte představit, co se dělo dále ...