The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 1

Les. Všude kolem mě byl les. Nevím, jak jsem se sem dostala. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nic jiného než vysoké stromy jsem neviděla. Byla jsem vyděšená. Co když mě někdo přepadne?

V tom za mnou něco prasklo. Rychle jsem se otočila. Nikdo tam nebyl. Zatřepala jsem hlavou, abych na to zapoměla a rozešla se dál do lesa. Stále jsem se rozhlížela.

"Pardon" ozvalo se a já se vystrašeně dívala kolem sebe. Byl to ženský hlas. Podívala jsem se nad sebe, kde se začalo utvořovat silné světlo. Přivřela jsem oči a pravou ruku dala před sebe, aby mě to světlo moc neozářilo.

"Pardon slečno, pardon" ozvalo se od světla. Já se tam ještě více zadívala, ale najednou zhaslo. Nechápavě jsem zamrkala a znova se rozhlédla po lese. Žádná změna. Vykročila jsem dál tmavým lesem. V dálce jsem uviděla lehké světlo a tak jsem přidala na kroku. Čím blíže jsem byla, tím více jsem zrychlovala.

Zastavila jsem.

Přede mnou se rozprostíral obrovský kostel s dvěmi věžmi. Celého jsem si ho prohlédla, až jsem svou pozornost zaměřila na pootevřené dveře, ve kterých někdo byl. Kvůli malému dostatku světla jsem nerozeznala siluetu. Jediné, co jsem viděla byly dvě modré oči. Ty se začaly zvětšovat a přibližovat. Pomalu jsem začala couvat, až jsem se rozutíkala.

"Ne!" křikla jsem a rozutekla se do lesa.

***

Celá zpocená jsem se rychle vymrštila do sedu. Co to sakra bylo?!

Prohrábla jsem si vlhké vlasy a podívala se na svůj budík, který ukazoval 3:15. Povzdechla jsem si. Sprcha mi pomůže, pomyslela jsem si a přikrývku, která mě do teď zakrývala, jsem odhodila bokem. Nohy jsem svěsila z postele a konečky prstů se dotkla chladné země. Rozhlédla jsem se po mém ne moc velkém pokoji a zhluboka vydechla. Jsem ráda, že jsem se přestěhovala tady do Clifton. Kdybych zůstala v Londýně, otravovali by mě moji nevlastní rodiče. Navíc... Neměla jsem ráda ty zácpy a ruch hlavního města. Tady v západním Clifton u řeky Avon mi bylo více než dobře. Můj malý byteček mi stačil. Sem tam jsem měla focení v Bristol, které mi vystačilo na nájem a nějaké to jídlo.

Postavila jsem se a zamířila ke dveřím ze světlého dřeva. Dotkla jsem se ledově chladné kliky, za kterou jsem zatáhla. Otevřely se dveře a přede mnou se rozprostřela modrobílá koupelna. Sundala jsem si svoji krátkou noční košili a vlezla do sprchového koutu. Otočila jsem kohoutkem, díky čemu na mě začaly dopadat vlažné kapičky, které se postupně oteplovaly, až byly horké.

Osprchovala jsem se a vklouzla zpátky do postele. Vzpoměla jsem si na ten sen. Nikdy se mi ještě nic podobného nezdálo. Co ten hlas? Za co se mi omlouval? A co ten kostel? Oči? Nevím proč, ale měla jsem takový špatný pocit, že to brzy zjistím.

°°°

Rozhodla jsem se si vyjet na kole. Milovala jsem to, jak mi vítr prohraboval vlasy. Na helmu jsem se vykašlala. Nasedla jsem na kolo a zamířila k Leigh Woods. Měla jsem ráda dlouhé trasy a navíc v přírodě.

Vyjela jsem přes Clifton Down, přes most Clifton Suspension Bridge až k přírodní rezervaci v Leigh Woods.

Projížděla jsem si mezi stromy a kochala se tou krásou přírody. Ano. Miluju přírodu. Nechápu, jak ji lidé můžou tak znečisťovat. V tom jsem si uvědomila, že nevím, kde jsem. Zastavila jsem a rozhlédla. Les. Bylo mi to tu povědomé, ale při tom jsem tu nikdy nebyla. Asi to bylo tím, že vlastně všude tady kolem jsou skoro stejné stromy. Sesedla jsem z kola a držela ho za rukojetě. Rozhodla jsem se jít dál. Třeba narazím na něco, co mi napomůže k nasměřování. Procházela jsem lesem, až jsem stratila tu malou cestičku.

"Sakra!" křikla jsem ze zoufalosti. Nemám mobil. Nemám, jak se navázat s okolím a jsem někde uprostřed obrovského lesa. Zastavila jsem a zoufale si protřela spánky. V tom něco prasklo. Otočila jsem se tím směrem a uviděla světlo. Rozhodla jsem se jít tím směrem. Čím jsem byla blíže, tím více mi to bylo povědomé. Až když jsem byla na menší osvětlené ploše, na které stál mě známý dvouvěží kostel. Ten sen, pomyslela jsem si. Něco v hlavě mi říkalo, ať ho obejdu a jdu dál. Ale i tak mě to k tomu strašně táhlo. Opřela jsem kolo o strom a vykročila k obrovským dveřím. Zatlačila jsem do nich a ocitla se v obrovském kostele. Vstoupila jsem dál a rozhlédla se. Byl nádherně zdobený.

"Halo?!" křikla jsem dovnitř a doufala, že tu někdo bude. I když to bylo někde uprostřed tohohle lesa.

Nic. Ticho. Nakrčila jsem nos a zkusila to ještě jednou.

"Je tu někdo?!" řekla jsem ještě hlasitěji než před tím. Najednou se ozvala hlasitá rána za mnou. Nadskočila jsem a rychle se otočila, abych zjistila, co se stalo. Zavřely se dveře. Přešla jsem k nim a zkusila je otevřít. Byly zamčené. Začala jsem se bát. Jak by mohly být zamčené, kdybych tu byla sama?

Pomalu jsem se otočila a znova se rozhlédla. Byly tady lavice, jako v jiných kostelech. Úplně vepředu byla nějaká socha. Moje zvědavost byla větší než já a moje nohy se samy od sebe rozpohybovaly k soše. Když jsem k ní došla, pořádně jsem si jí prohlédla. Neměla jsem tušení, kdo to je. Byla to nějaká žena s rozhozenými vlasy a upřeně se dívala před sebe. Natočila jsem hlavu tam, kde se socha dívala a krátce jsem tam uviděla jakýsi pohled. Jako kdyby tam někdo byl.

"Halo?" řekla jsem lehce roztřeseným hlasem. Celé mě to tu znervózňovalo a strašilo. Zase žádná odezva. Otočila jsem se dokolečka, abych zjistila, jestli tady není něco, kudy bych mohla utéct. Nic. Okna byly až několik metrů nad zemí. Ale na obou stranách byly schody a nahoře vedle oken jakoby podlouhlý balkon.

Vrátila jsem se zpátky ke dveřím. Ještě jednou jsem zkusila, jestli nejdou otevřít. Marně. Tak jsem se tedy vydala do prava ke schodům. Vyšla jsem je a rozhlédla se. Hned na pravo ode mě byly jedny dveře. V levo se rozprostíral ten podlouhlý balkon, který zakončovaly stejné dveře, jako napravo. První jsem se rozhodla zkusit otevřít dveře vedle mě. Byly zamčené. Přešla jsem tedy balkon a zkusila druhé dveře. Taky zamknuté. To tady bude všechno zamčené? Povzdychla jsem si a přes balkon a schody zamířila k druhým schodům. Nahoře to vypadalo stejně, jako na pravo. Zrcadlově stejně. Zkusila jsem hned dveře na levo. Taky zamčené. Poslední dveře - poslední naděje. Došla jsem k posledním dveřím a přála si, aby aspoň tyhle byly odemčené. Zatlačila jsem za kliku a... Otevřely se! Ty dveře se otevřely! Byla jsem ráda. Aspoň jsem nemusela zůstávat v té obrovské místnosti. Dveře jsem otevřela a všimla si točivého schodiště. To bude asi do jedné z věží, pomyslela jsem si a pomalu se po nich vydala. Byla jsem ráda za velké okna kolem schodiště. Neměla jsem moc ráda tmu a kdyby tu nebyly ty okna, neviděla bych vůbec. Došla jsem na konec schodiště, kde byly ještě jedny dveře. Otevřela jsem je a vešla. Byl to menší, ale ne příliš malý pokoj. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Postel, lustr, stolek a židle. To bylo veškeré vybavení téhle místnosti. Otočila jsem se zpátky ke chodišti a zalapala po dechu. Byly tam. Ty oči.

Tramtadadá!!!!!!!!!! :3 :D Tady máte novou storyyyyyy ;) Doufám, že se bude aspoň někomu líbit :) Zatím nemám co dodat, takže děkuju za přečtení :3 ;) Kami xx