Parilis - Smutné Bradavice

Prolog

Ahojky, přeji všem krásný čtvrtek. Zároveň přináším první dílek třetí knihy Parilis s názvem Smutné Bradavice 🙂
Příběh zatím bude vycházet pouze v úterý a ve čtvrtek, ale je možné, že časem přibude i neděle 😉

Ziwa Arlett

Kdesi daleko. Mimo dosah kouzelníků a vlivu okolního světa. Hluboko v srdci mohutných, nebezpečných skal, obklopených oceány a opředených tolika tajemstvími, že se k nim neodváží přiblížit ani ten nejodvážnější z říše mudlů. Hluboko v jejich srdci, až téměř na samém dně mořských hlubin, se nacházel dávno zapomenutý žalář. Chráněn kouzly, které už dávno nepatřily do dnešní doby. Uchováván v myslích jen hrstky lidí, kteří si stále ještě pamatovali jeho polohu. Kteří jej využívali.

Na hrubo opracované cely zely prázdnotou. Kamenné stěny, které byly pouze v rychlosti vytesané do skály, byly posety změtí již dávno zapomenutých run a kouzel, které držely toto místo v bezpečí před drtivou silou mořských hlubin. Zajišťovaly stálý přínos kyslíku, byť jej nebylo mnoho. Pouze minimum nutné k udržení odsouzených na živu. Jiné zas zpomalovaly tep a udržovaly vězně ve stavu podobném spánku. Bez potřeby jíst či pít. Jednou za čas, však bylo potřeba odsouzené probudit a dopřát jim aspoň minimální přísun potravy, pokud jste chtěli udržet je naživu.

A možná proto se dnes temnou chodbou ozývaly tiché kroky. Míjely jednu prázdnou celu za druhou a neomylně mířily až do samého srdce tohoto spletitého labyrintu. Za jediným vězněm, který se zde nacházel. Už celé roky.

Tiché našlapování ustalo a na pár vteřin tu nebylo nic, co by narušilo to mrtvolné, hrůzu nahánějící ticho, které panovalo až na samém dně mořského dna. Už jen to stačilo k tomu, aby člověk, držený zde, zešílel. A přes to tu byly věci mnohem děsivější a mrazivější, než bylo vše obklopující ticho.

Ozvalo se cinkání klíčů, zavěšených na velkém zlatém kruhu, který měl dozorce zavěšený u pasu a ten zvuk prořízl okolí jako velice ostrý a velice nebezpečný nůž. Zaútočil na ušní bubínky a bez milosti se do nich zakousl, způsobující v okolním tichu nepříjemnou bolest hlavy. Následné zaskřípění pantů otevíraných dveří bylo dalším nemilosrdným úderem kovadliny.

Návštěvník, přivyklý okolní tmě, pomalu vstoupil do cely a nakrčil nos nad odpudivým zápachem, kterým byla místnost zaplněna. Obezřetně přistoupil k zapáchající, odrbané hromadě potrhaných, zakrvavených hadrů a hrubě do ní kopl. Téměř okamžitě se ozvalo bolestné zasténání.

Vězeň sebou několikrát zazmítal, než konečně nabyl vědomí a zadíval se na svého dozorce skrze mastné prameny vlasů, které měl slepené vlastní krví. Očima bez života sledoval nenáviděnou tvář, která patřila jeho dávnému příteli.

Kdysi mu ten muž nabídl pomocnou ruku, když se znenadání objevil na místě, které do té doby znal jen z mudlovských legend. Nabídl mu střechu nad hlavou, čisté oblečení a vysvětlení. On mu na oplátku vyprávěl o svém domově. O všem, co s přáteli za léta, kdy studoval, zažil a čeho všeho byl svědkem.

Myslel si, že konečně našel nějaké klidné místo, kde by mohl spořádaně žít. Daleko od všech těch hrůz, kterými si musel projít, avšak netrvalo dlouho a byl krutě přesvědčen o opaku. Bylo však příliš pozdě na to, aby se mohl vrátit domů. Za svou rodinou, kterou se rozhodl opustit. Ani netušil, co by jim řekl. Jak by se měl omluvit.

Další hrubé kopnutí jej donutilo posadit se a vzít do roztřesených rukou dřevěnou misku s řídkou polévkou a okoralý kousek napůl zplesnivělého chleba.

Očima, ještě stále napůl zastřenýma spánkem, sledoval odcházející siluetu a přemýšlel, zda by mohl utéct. Byl však až příliš unavený. Příliš vyčerpaný a příliš hladový, než aby dokázal sebrat dostatek sil, aby se mohl pokusit vzdorovat.

Opatrně, aby nevylil více, než se mu již povedlo, pozvedl dřevěnou misku ke rtům a usrkl studeného pokrmu. Cítil, jak ho síly opět opouští a znovu na něj doléhají účinky run, které v přítomnosti dozorce na chvíli ztratily svůj vliv.

Snažil se zhluboka dýchat a bojovat se spánkem, který mu nenabízel nic víc, než kolotoč nočních můr, ve kterých mu ukazoval smrt jeho přítele, milované ženy a rodiny. Neustále měl před očima paprsek vržené kletby, pohaslé oči a bledé rty, které se na něj již nikdy neusmějí.

Dětský pláč a smrtící paprsek, mířící na maličkou dívku.

Napnul všechny své zbývající síly a ztěžka se pomocí stěny postavil na nohy. Přemáhajíc vliv run přistoupil ke dveřím a pokusil se zalomcovat klikou. Byl však až příliš slabý, než aby dokázal dveře otevřít, přes to že nebyly zabezpečeny žádným kouzlem. Stavitelé, kteří toto vězení vybudovali, se spoléhali na vlil vytesaných run, proto neměli potřebu umisťovat na dveře cel nějaká další ochranná kouzla.

Naposledy vzal za kliku zamčených dveří, než se po nich sesul zpět k zemi. Sám nevěděl, co si tímto svým činem chtěl dokázat. Věděl až moc dobře, že i kdyby se mu povedlo z cely uniknout, zůstal by trčet uprostřed širého oceánu. Zemřel by dříve, než by mu jeho dozorce za několik týdnů stihl přinést další jídlo.

Bylo to marné. Jakákoliv jeho snaha o útěk. O varování jeho blízkých před bouří, která se měla na kouzelnický svět snést. Ani netušil, jak dlouho už tu je zavřený. Jak dlouho potrvá, než konečně zemře. Netušil, jestli válka, o které slyšel, ve světe kouzelníků už propukla, nebo jestli stále ještě spí. Zda už náhodou není všemu konec.

Zavřel oči a před očima se mu opět promítl obraz malého děvčátka, které stálo vyděšeně uprostřed velkého pokoje, v napřažené ruce svíralo hůlku a vlastním tělem bránilo drobný uzlík života, ležící na podlaze za ní. Před ní ležela rudovlassá žena z jejíhož těla už dávno vyprchal život.

Zprudka se nadechl, rozkašlal a převrátil na bok. Žaludek se mu bouřil a on na zaprášenou podlahu vyzvrátil vše, co snědl. Neměl ji nechávat naživu. Měl nechat tu podivnou skřítku, aby děvče ihned po narození vzala a ukryla na bezpečném místě. Měl jim říct, že dítě zemřelo. Nic z toho by se pak určitě nestalo a ta žena by jistě žila. Ta jediná, která znala pravdu. Ta jediná, která jej našla polomrtvého ležet na břehu řeky. Jediná, která se nebála vstoupit mezi rozzuřené draky a zabránit jim, aby jej roztrhali na kusy.

Pevně semkl víčka k sobě a celou se rozlehlo zoufalé zakvílení. Litoval, že zemřela s vědomím, že ji nikdy nemiloval. Že se nikdy nedozví, jak moc si vážil toho, že mu vstoupila do života. Že pro něj byla mnohem víc, než jen pouhá přítelkyně, které bezmezně důvěřoval.

No.... teď už tomu bylo stejně jedno. Všichni byli mrtví a jeho syn.... Jeho syn, se nikdy nedozví, jak moc ho miloval. Dál bude žít ve vnějším světě s myšlenkou, že o něj jeho otec neměl zájem. Že jej opustil.

Nikdy se nedozví pravdu