Parilis - Smutné Bradavice

Spojenec 3/3

,,Týká se to Parilis?!” vyskočila Rose prudce na nohy a pouze nízký stolek jí zabránil v tom, okamžitě se vrhnout ke Xie, která se na ni vyplašeně zadívala. Chvíli přemýšlela nad odpovědí, než zavrtěla hlavou a mlčky sledovala, jak James jemným tlakem donutil svou sestřenku opět se posadit a teď jí konejšivě svírá ruku v dlaních.

,,Ne, není to kvůli Parilis. Spíš kvůli Jamesovi.” špitla a neubránila se nervóznímu zavrtění. Neměla ráda, když se na ni upíral tento druh pozornosti.

,,Cože?” tmavovlasý chlapec překvapeně zamrkal. Nebyl si vědom, že by provedl něco, co by bylo hodno pozornosti Ronanových očí. Xia si však jen povzdechla a vypadalo to, jako kdyby se náhle zmenšila, jak se schoulila do sebe.

,,Zdá se, že někdo slyšel tu hádku mezi tebou a Fredem a...”

,,Někdo?” pozvedl pobaveně obočí. Moc dobře si uvědomoval plnou společenskou místnost, když na něj Fred ječel z balkonku. Proto mu Xiino prohlášení přišlo spíše úsměvné, než děsivé. Dívka se na něj však upřeně zadívala a cosi v tom kočičím pohledu jej donutilo zimomřivě se zachvět.

,,Měli byste si dávat větší pozor.” zavrtěla hlavou. ,,Nevíme kdo, ale zdá se, že si někdo z přihlížejících přebral tvá slova po svém a rozhodl se o své domněnky podělit.” zadívala se Jamesovi pevně do očí. Ten jen překvapeně zamrkal. Snažil se za jejími slovy najít to skryté varování, ale netušil, na co by si měl dát pozor. Před jakým nebezpečím být ve střehu.

,,Xi, já nechápu.” vrtěl zmateně hlavou, ale Rose jen vyděšeně zalapala po dechu a zakryla si ústa rukou. Váhavě se zadívala na dívku sedící naproti ní a ta jí sotva znatelným pokýváním hlavou dala za pravdu. Hugovi uniklo peprné zaklení a rukou si prohrábl přerostlé vlasy.

,,Tak to jsme v háji. Ta to nenechá jen tak.” vrčel nesouhlasně, zatím co si to rázoval sem a tam.

James byl zmatený. Měl pocit, že je jediný, komu tady uniká pointa. Nechtěl se však ptát. Obzvlášť, když i Hugo pochopil, o čem to dívka mluví. Nakonec se nad ním však Xia slitovala a rozhodla se mu říct to jediné slovo, které ve většině studentů vzbuzovalo odpor. Jediné jméno. Mildrett Pocketová.

James se podvědomně oklepal. Nechtělo se mu věřit, že by kdokoliv z Nebelvíru byl ochoten spolupracovat s tou příšernou ženskou. Snad jen...

Zamyšleně se zadíval na své sourozence, a to nenápadné světélko v modrých očích mu napovědělo, že oba dva myslí na to samé. I oni svým spolužákům věřili. Už jen pro to, že pokud měla Parilis na této škole nějaké zastání, jednalo se o přízeň ze strany studentů jejich koleje.

A pokud tu byl kromě Freda ještě někdo, komu nevěřili, byl tu pouze jeden jediný student. Dívka, která patřila do jejich rodiny.

,,Xi, děkujeme za varování.” usmál se na dívku Hugo, když se konečně trochu uklidnil a donutil se přestat přecházet po pokoji, jako lev v kleci. Dívka s úsměvem pokývala hlavou a opět stočila svou pozornost na Rose, kerá se k ní už opět naklonila. v očích sarostlivé  plamínky a na rtech zvědavou otázku.

,,Xio, nevíš, jestli Zooey nemá nějaké informace ohledně Parilis? Už dlouho se s ní nemůžeme zkontaktovat.” vyslovila otázku, které se černovláska děsila po celou dobu, co seděla na měkkém gauči. Polkla a váhavě se zadívala do těch modrých, úpěnlivých očí, které ji zoufale prosily, aby jim prozradila aspoň něco.

Zhluboka se nadechla, než potřásla hlavou. Velice ráda by jim řekla vše, co ví, ale Zooey jí až příliš důrazně kladla na srdce, že to, co viděla ve snu, se nikdo z trojice nesmí dozvědět! Xia jim však nechtěla lhát. 

,,Zoo neví, kde je. Nevidí ji, jen cítí, že je naživu.” rozhodla se nakonec říct jen to málo co ví, aniž by jim zalhala. Vzápětí ji bodlo u srdce, když se na Roseině tváři rozlil vděčný úsměv.

Xia zamrkala a raději se zvedla k odchodu. Tušila, že kdyby tu s nimi zůstala jen o chvíli déle, jistě by řekla něco, čeho by v budoucnu jistě litovala. Pořád jí totiž v uších zněl hlas její sestry, odpočítávající čas, který maličké čarodějce na tomto světě ještě zbývá.