Parilis - Smutné Bradavice

Luckyino tajemství 2/3

,,Ozvala se vám teď někdy Královna?”

James jen mlčky stočil pohled na spoluhráčku, která se tiše objevila po jeho boku. Seděla na koštěti bokem a násadu pevně svírala v prokřehlých prstech. Měřila si ho zvědavým pohledem zelenomodrých očí a on si v tu chvíli vzpomněl na noc před mnoha měsíci, kdy se vedle něj vznášela jiná dívka a upírala na něj svůj zvědavý pohled.

Tehdy ale bylo nebe poseté milionem zářivých hvězd, kdežto dnes se k zemi snášely droboulinké kapičky vody.

Mladík jen mlčky zavrtěl hlavou a pohled stočil k Zapovězenému lesu. Pod ním se do dálky táhla masa neproniknutelné spleti stromů a jejich špičaté vrcholky v dálce protínaly oblohu jako hrozivé spáry nějaké bestie.

,,Bojíš se o ni?” dívka naklonila hlavu na stranu, až se jí tlustý cop svezl z ramene. James si povzdechl.

,,To se musíš ptát?” zamračil se na ni, ale vzápětí toho litoval. Omluvně se na ni pousmál, ale Pandora se nezlobila. Chápala jej. Pozorně se kolem sebe rozhlédla, než popolétla blíž a pevněji sevřela dřevěnou násadu ve zmrzlých prstech.

,,Změnil jsi se, Jamesi.” zadívala se mu do oříškových očí. Snažila se tam hluboko v jeho pohledu najít toho malého, jedenáctiletého kluka, kterého poznala v prvním ročníku.

Tehdy byl malý James Potter, chlapec, který se zlobil na celý svět. Na každého se mračil a jediný člověk, o kterém se dalo říct, že je jeho kamarád, byl Fred. Když se na něj ale teď dívala.... Neviděla v něm nic z toho malého, zlomeného kluka.

Jen se pro sebe usmála a na Jamesův nechápavý pohled v odpověď jen zavrtěla hlavou.

,,Jen jsem ti chtěla říct, že kdyby jsi si potřeboval promluvit i s někým jiným, než s dvojčaty, jsem tady. Sice nevím, nic o tom, co se tady děje... A ani to vědět nechci.” dodala rychle, když postřehla, že se mladík nadechuje v protestu.

,,Chci jen říct, že není důležité, jaké jméno Parilis nosí. Já ji poznala. Je to má kamarádka a vím, jak moc důležitou se pro tebe stala, proto... kdyby jste někdy potřebovali mou pomoc, pomůžu. Taky chci, aby se vrátila. A myslím si, že nejsem jediná, komu chybí.” povzbudivě mu stiskla rameno, než se bez dalšího slova snesla k zemi a bez jediného ohlédnutí zmizela v šatnách.

James se za ní ještě nějakou dobu díval, než i jeho nepřízeň počasí zahnala dovnitř.

Téměř v polospánku se doplazil do šaten, kde ze sebe schodil promoklý dres. Chvíli jen mlčky seděl na dřevěné lavičce, víčka se mu klížila únavou a myšlenky se zatoulaly k maličké čarodějce a dopisům, které od ní dostal.

V těch šedých obálkách se ukrývala naděje, ve kterou by si nikdy ani nedovolil doufat. Naděje, že jej jeho otec přeci jen miloval.... Že mu chyběl.... Že se za ním chtěl vrátit...

Prudce sebou trhnul a rychle se zachytil lavičky, aby zabránil svému pádu. Srdce mu v hrudi při tom prudkém pohybu poplašeně poskočilo.

Tiše si pod nos zamumlal pár ne zrovna lichotivých nadávek, načež potřásl hlavou, aby zahnal dotěrné úponky spánku, které se jej už opět snažily polapit, než se raději odebral do sprch, a pro všechny případy na sebe pustil proud studené vody. K jeho zklamání však studená voda neměla takový účinek, jak by si přál. Proto ji po chvíli vypl a stále stejně unavený (možná i o něco víc) se vydal do hradu.

Ve vstupní hale se na chvíli zastavil. Přemýšlel, zda by přeci jen nebylo lepší se jít na chvíli prospat, ale na konec přeci jen zatočil do slepé chodby a polechtal hrušku na obrazu s ovocem.